Příspěvky, které zazněly na konferenci 80 let sociálního pojištění
    1. Prof. JUDr. Igor Tomeš, Filozofická fakulta, Univerzita Karlova
    2. Doc. MUDr. Milada Emmerová, CSc., ministryně, Ministerstvo zdravotnictví ČR
    3. Mgr. Jiří Král, ředitel odboru sociálního pojištění, Ministerstvo práce a sociálních věcí ČR
    4. Alena Vondrová, předsedkyně, Odborový svaz státních orgánů a organizací
    5. Ing. Zdeněk Liška, generální ředitel, Svaz průmyslu a dopravy ČR
    1. Ing. Ľudovít Kaník, ministr, Ministerstvo práce, sociálních věcí a rodiny SR
    2. JUDr. Igor Lipták, člen Rady ředitelů, Sociální pojišťovna SR
    3. Dalmer D. Hoskins, generální tajemník, Mezinárodní asociace sociálního zabezpečení (ISSA)
    4. Hermann von Gersdorff, ředitel úseku sociální ochrany, Světová banka
    5. Elaine Fultz, specialistka na oblast sociálního zabezpečení, Mezinárodní organizace práce (ILO-CEET)
    1. Vladimír Mlynář, ministr, Ministerstvo informatiky ČR
    2. Martin Huizenga, úřadující předseda, Technická komise EU
    3. Ing. Vladimír Fanta, vrchní ředitel úseku aplikační a projektové podpory, ČSSZ
    4. Ing. Martin Šebek, FSI Practise manager, Hewlett-Packard
    5. Ing. Aleš Bartůněk, generální ředitel, IBM Česká republika
    6. Robert Hernady, senior systems engineer, Microsoft Česká republika
    7. Ing. Petr Adámek, marketing & alliance manager, Siemens Business Services
    1. Ing. Jiří Hoidekr, ústřední ředitel, ČSSZ
    2. Jaroslav Skalický, moderátor


ÚVODNÍ SLOVO

Ing. Jiří Hoidekr, ústřední ředitel, ČSSZ
Vážený pane první místopředsedo vlády, vážení hosté, přátelé. Dobrý den v Praze. Děkuji vám jménem vedení České správy sociálního zabezpečení a samozřejmě i jménem mým, že jste přijali pozvání na tuto konferenci a rád vás tady vítám.
Hlavním impulsem pro uspořádání této konference bylo vzpomenout 80. výročí přijetí zákona č. 221/1924 někdejšího Československa.
Nebudu se pouštět příliš do historických exkurzů, protože tady jsou na to povolanější a znalejší. Rád bych však připomněl, že to byla první norma na světě, která komplexně upravila sociální pojištění jako celek. Byl to první zákon po první světové válce, který sociální pojištění sjednocoval i organizačně. A respektoval individuální potřeby pojištěnce. Šlo o velmi moderní normu, která byla dílem celé české a slovenské politické reprezentace.

Je pro mě a pro pracovníky České správy sociálního zabezpečení zvláštním potěšením, že pozvání přijal a je zde mezi námi i ministr práce a sociálních věcí a rodiny Slovenské republiky Ing. Ľudovít Kaník se svým doprovodem.
Naše konference nemá však být jen připomínkou 80. výročí přijetí uvedeného zákona, ale i příležitostí připomenout si vývoj v oblasti sociálního zabezpečení u nás po roce 1989. Proto jsme pozvali na naše jednání jako zvláštní hosty všechny ministry práce a sociálních věcí federálního Československa, respektive České republiky z tohoto období: pana Petra Millera, Ing. Milana Horálka, Ing. Jindřicha Vodičku, PhDr. Stanislava Voláka. Naše pozvání obdržel také PhDr. Vladimír Špidla. Většina z nás ví, že v současné době se věnuje velmi významné činnosti, přejímání funkcí evropského komisaře. Pro nás nechť je příznačné, že jeho problematikou bude právě oblast práce a sociálních věcí.

Jak jsem se již zmínil, zákon č. 221 sjednocoval sociální pojištění i organizačně. Invalidní a starobní pojištění prováděl pro celou republiku jediný ústav, a to Ústřední sociální pojišťovna v Praze. Je podle mě příznačné, že Česká správa sociálního zabezpečení jako pokračovatelka moderních tradic sociálního pojištění v České republice je s Ústřední sociální pojišťovnou pevně, a to nejen co do tradic, ale doslova stavebně spjata. Sídlem ústředí České správy sociálního zabezpečení v Praze je původní historická budova Ústřední sociální pojišťovny v Praze 5.
A co víc! V České správě sociálního zabezpečení dosud pracují zaměstnanci původní Ústřední sociální pojišťovny. Dámy a pánové, dovolte mi, abych vám osobně s mimořádným potěšením představil nejen pamětníka, ale mého stálého aktivního spolupracovníka a čestného hosta naší konference, pana Josefa Mašku!
Symboly se propojují, tradice navazuje na dnešek a já věřím, že je třeba se zabývat minulostí. Zejména proto, abychom poučeni z minulého vývoje vytvářeli budoucnost, a to budoucnost lepší. Nechť je tedy i naše konference dobrou příležitostí k hodnocení, k výměně zkušeností a názorů, které mohou pozitivně formulovat budoucí vývoj sociálního pojištění, a to nejen u nás v České republice. (Zpět na úvod)

Jaroslav Skalický, moderátor
ČSSZ děkuje sponzorům konference: společnosti Český Telecom, Hewlett-Packard, IBM Česká republika, Stavba Praha, Microsoft Česká republika, Siemens Business Services a Skanska. A také mediálním partnerům, kterými byly deník Právo, Český rozhlas a časopis Týden. (Zpět na úvod)

Ing. Zdeněk Škromach, 1. místopředseda vlády ČR a ministr práce a sociálních věcí ČR
Dobrý den, vážené dámy, pánové, vážení hosté, vážený pane ministře. Myslím, že je nutné ocenit dlouhodobou a stabilní práci České správy sociálního zabezpečení. Myslím si, že jako poslední finišman v této době je pan ředitel Hoidekr. Je třeba ocenit jeho práci. Pod jeho vedením Česká správa sociálního zabezpečení skutečně míří k profesionalitě a myslím, že je to významné i v době tohoto mimořádného výročí 80 let.
Mnohé věci přetrvaly a mají stabilitu, tak jako právě důchodový systém. Je potřeba říct, že je to i díky mnohdy nelehké práci pracovníků České správy, kteří zajišťují tuto agendu.
Je vidět, že i ministerstvo práce a sociálních věcí je stabilním ministerstvem. Ačkoli se u nás vystřídalo od roku 1989 už několik vlád, ministrů práce a sociálních věcí zdaleka nebylo tolik jako třeba v jiných resortech. Chci pozdravit své předchůdce, myslím si, že je na co navazovat.
Problémem každé společnosti je zabezpečení každého občana tohoto státu v nepříznivých sociálních situacích – v nemoci, při úrazu, v invaliditě, v mateřství, ve stáří, při ztrátě živitele. Každá společnost se musí tímto problémem zabývat a řešit jej. Formy a úroveň řešení se však značně liší a záleží především na stupni rozvoje dané společnosti.
Nechci hovořit o historii sociálního zabezpečení občanů České republiky. Rád bych však připomněl jeho poslední vývoj. Počátkem 90. let bylo v souvislosti s rozhodnutím o ekonomické reformě rozhodnuto i o přistoupení k zásadní reformě systému sociálního zabezpečení. V této době začalo vznikat současné uspořádání našeho důchodového systému. Reformní kroky, ač dílčí, byly završeny v roce 1995 přijetím zákona o důchodovém pojištění. Tímto krokem se stala Česká republika jednou z prvních postkomunistických zemí střední a východní Evropy, kde byla do právní úpravy zakotvena taková zásadní opatření jako například postupné zvyšování věkové hranice pro nárok na starobní důchod, sjednocení systému a změna konstrukce výpočtu důchodu.
Systém určitým způsobem zareagoval na vývoj vnějších faktorů, postupně se však začaly projevovat také nedostatky. Příčiny lze vidět zejména v nutnosti s ohledem na přístup jednotlivých politických stran přijímat kompromisní řešení při projednávání zákona o důchodovém pojištění. V odlišném ekonomickém vývoji a v odlišném vývoji demografických předpokladů v době přípravy zákona o důchodovém pojištění a v době nabytí jeho účinnosti. Dílčí reformní opatření v letech 1987 až 2002 však zásadní nedostatky důchodového systému k řešení vést nemohla. Spočívala především ve snížení rozsahu hodnocení náhradních dob pojištění, ve zvýšení redukce procentní výměry při předčasném odchodu do důchodu, ve zvýšení procentní výměry při odloženém odchodu do starobního důchodu s ohledem na pojistně matematická pravidla a v zavedení nových pravidel pro valorizaci důchodů.
V rámci první fáze reformy veřejných rozpočtů byly připraveny a s účinností od 1. ledna 2004 schváleny parametrické změny, které jsou určitou přípravou na zásadní důchodovou reformu. Spočívají především v rozhodnutí o dalším zvyšování věkové hranice pro nárok na starobní důchod i po roce 2007, v omezení možnosti předčasného odchodu do starobního důchodu a v redukci hodnocení doby studia pro účely důchodového pojištění.
Současně byla schválena opatření týkající se pojistného, která spočívají ve zvýšení sazby pojistného na důchodové pojištění na úkor jejího snížení na příspěvek na státní politiku zaměstnanosti a v postupném zvyšování minimálního vyměřovacího základu pro stanovení pojistného osob samostatně výdělečně činných.
Koncem roku 2003 předložilo ministerstvo práce a sociálních věcí vládě návrh hlavních principů pokračování reformy důchodového systému. Vláda v únoru přijala usnesení, kterým schválila hlavní cíle důchodové reformy. Současně pověřila předsedu vlády projednat tyto cíle do května 2004 ve spolupráci s ministrem práce a sociálních věcí a předsedy parlamentních politických stran s cílem dosáhnout dohody. Té však zatím dosaženo nebylo, protože v současnosti chybí politická vůle najít společná řešení.
Přesto se domnívám, že v této době, kdy důchodová reforma není předmětem politického boje, je reálný předpoklad k nalezení dohody.
Základem dalšího postupu vlády se stalo programové prohlášení ze srpna 2004, kdy vláda mj. předloží Poslanecké sněmovně Parlamentu návrh reformy důchodového systému. Cituji: …„Podpoří další rozvoj soukromých kapitálových forem dobrovolného penzijního připojištění tak, aby se stalo plně funkční součástí důchodového systému s prvky zaměstnaneckého penzijního připojištěn“…. Současně podle programového prohlášení bude vláda projednávat v podobě věcného záměru, a zde znovu cituji: …„návrh nového systému důchodového zabezpečení“….
Budoucí podoba důchodového systému bude zvažována na základě výsledků činnosti pracovní skupiny koordinátora pro přípravu podkladů pro rozhodnutí o důchodové reformě v České republice, složené z odborníků jak ministerstva práce a sociálních věcí, tak ministerstva financí a politických stran. Rozhodující pak bude výsledek následujícího politického dialogu.
Cílem pracovní skupiny koordinátorů je kvantifikovat různé varianty důchodové reformy, zvolené expertní politickou skupinou reprezentantů jednotlivých politických stran. Pracovní skupině koordinátora byly v současné době doručeny návrhy parlamentních politických stran na důchodovou reformu a pracovní skupina koordinátora začíná s nimi pracovat.
Jde v podstatě o čtyři hlavní varianty zásadní důchodové reformy. Jednou z možností je ponechat současný průběžně financovaný a dávkově definovaný systém s tím, že musí být provedeny jeho zásadní parametrické změny. Další možnost spočívá v tom, že při ponechání současného, ale reformovaného systému by byla pro pojištěnce zavedena možnost částečně se vyvázat z tohoto systému a část dosavadních příspěvků platit do fondu. Takže by mu část důchodu plynula ze základního důchodového pojištění a část důchodu z fondového pilíře.
Zvažovat se bude i návrh zavést jednotný důchod, který by stačil na zajištění stanovené minimální úrovně s tím, že tento důchod by bylo možné doplnit důchodem z kapitálově financovaného systému.
Zásadní důchodová reforma by mohla spočívat i v nahrazení současného systému systémem příspěvkově definovaným, průběžně financovaným, s fiktivními osobními závazky pojištěnců. Výsledky činnosti pracovní skupiny koordinátora lze očekávat v letních měsících roku 2005.
Jak bylo konstatováno na jednání podvýboru pro reformu důchodového systému a reformu nemocenského pojištění Poslanecké sněmovny Parlamentu z 1. října 2004. Předpokládá se, že na základě politického rozhodnutí o budoucí podobě důchodového systému by mohl být v roce 2005 schválen reálný harmonogram prací na důchodové reformě a bude se připravovat návrh věcného záměru příslušného zákona. Ideálním řešením by zřejmě bylo dosáhnout v podstatě zákonné podoby dohody, která by byla určitou jistotou do budoucna, že tento systém skutečně bude podporován i za jiných konstelací vlád. Také si myslím, že významná je snaha vlády dosáhnout daleko širší politické dohody.

Pokud jde o oblast nemocenského pojištění, platí dosud právní úprava přijatá v roce 1956. Je tak stará jako já, i když mnohokrát změněná. V únoru letošního roku vláda schválila návrh věcného záměru nového zákona o nemocenském pojištění. Bude upravovat nemocenské pojištění všech pojištěnců, nejen zaměstnanců, ale i příslušníků ozbrojených sborů a osob samostatně výdělečně činných.
Zásadní změnou proti dosavadní úpravě je návrh poskytovat náhradu mzdy za první dva týdny dočasné pracovní neschopnosti z prostředků zaměstnavatele. Myslím, že lze vycházet i ze zkušenosti našich slovenských kolegů. Po rozhovoru s panem ministrem Kaníkem se domnívám, že zavedení podobného systému na Slovensku vedlo k výraznému snížení nemocnosti. Což si myslím je v zájmu jak zaměstnanců, tak i zaměstnavatelů. Stát z toho nevyjímaje.
Pokud jde o konstrukci dávek, navržený systém má zmírnit nadměrnou solidaritu mezi nízko a vysokopříjmovými osobami. V tomto smyslu navazuje na parametrické změny zákona o nemocenském pojištění realizovaném od 1. ledna letošního roku v rámci některých kroků reformy veřejných rozpočtů.
Věcný záměr nového zákona o nemocenském pojištění dále obsahuje opatření proti zneužívání nemocenského pojištění. Dotýká se všech subjektů, které mohou mít vliv na výši výdajů na nemocenské pojištění, tj. pojištěnců, ošetřujících lékařů, zaměstnavatelů a nositelů nemocenského pojištění. Nová právní úprava také zvýší zainteresovanost lékařů na vývoji dočasné pracovní neschopnosti stanovením příslušných povinností, které budou muset plnit, a sankci za jejich neplnění.
Na rozdíl od současného stavu bude nový zákon o nemocenském pojištění obsahovat i úpravu organizace a řízení v nemocenském pojištění. Předpokládá se, že návrh zákona bude připraven k projednání v meziresortním připomínkovém řízení v průběhu čtvrtého čtvrtletí tohoto roku. A po projednání ve vládě a Poslanecké sněmovně Parlamentu nabude účinnosti, doufejme, k 1. lednu 2006.

Letos v březnu vláda schválila věcný záměr zákona o úrazovém pojištění. V současné době se dokončují práce na paragrafovém znění zákona, který obsahuje novou úpravu pojištění zaměstnanců pro případ poškození zdraví při pracovním úrazu nebo nemoci z povolání.
Zákon představuje zásadní systémovou změnu, přenáší odpovědnost za provádění úrazového pojištění na stát, mění charakter pojištění a zavádí do něj další nové prvky, které posílí právní jistoty zaměstnanců i jejich zaměstnavatelů. A vytvoří předpoklady pro dlouhodobou stabilitu úrazového pojištění za finančně přijatelných podmínek – jak z pohledu státu, tak z pohledu zaměstnavatelů.
Provádění úrazového pojištění má být od 1. ledna 2006 svěřeno České správě sociálního zabezpečení jako organizační složce státu, která provádí i ostatní druhy sociálního pojištění. Myslím, že jednou z nejvýznamnějších změn by měl být systém bonusů a malusů, který bude vlastně reagovat na chování plátců pojistného.

Je více než zřejmé, že úkolů před ministerstvem práce a sociálních věcí a před Českou správou sociálního zabezpečení je hodně. Chtěl bych při této příležitosti především poděkovat všem zaměstnancům České správy za jejich dosavadní kvalitní práci. Věřím, že spolu s nimi se s úkoly, které nás čekají, dokážeme úspěšně vyrovnat. Věřím také, že se podaří vyřešit některé problémy v odměňování a v pozici těchto zaměstnanců. Protože mnohdy jsou v nelehké situaci, když se dostávají do konfliktu s plátci a pojištěnci.
Pokud jde o otázku a pozici České správy v rámci připravované důchodové reformy, myslím si, že je to vlastně takový ústřední prvek celého systému, který by měl být určitou jistotou toho, že prakticky – a těch 80 let existence dává najevo, že ať už se dělo cokoliv, přicházely války, přicházely různé režimy, různé systémy – tento systém dokázal přežít. A to si myslím je i výzva do budoucna. Velmi si cením práce všech, kteří se na tomto podíleli. (Zpět na úvod)

BLOK I: HISTORIE A SOUČASNOST SOCIÁLNÍHO POJIŠTĚNÍ V ČESKÉ REPUBLICE

STRUČNÝ PŘEHLED A SPECIFIKA ČESKOSLOVENSKÉHO A ČESKÉHO SOCIÁLNÍHO POJIŠTĚNÍ

Prof. JUDr. Igor Tomeš, Filozofická fakulta, Univerzita Karlova
Máme vzpomenout reformu, která se odehrála před 80 lety. Reforma sociálního systému vždy řeší nějaké problémy. Nebylo tomu jinak ve 20. letech minulého století. Když systém funguje, není třeba ho reformovat. Ve 20. letech reforma musela řešit dvě základní otázky. Za prvé dědictví Rakouska-Uherska. Za druhé musela reagovat na události u nás v letech 1919 až 1921. Jak jistě víte z historie, tehdy byly velké demonstrace pro socialistické Československo. Dokonce na Slovensku vznikl po přechodnou dobu i sovětský stát. Poměry byly tedy velmi revolucionalizované.
Jaká byla situace a co jsme zdědili z Rakouska-Uherska?
Zdědili jsme systém, který v podstatě povinným pojištěním nahrazoval sociální pomoc. Bylo příliš mnoho chudých, kteří požadovali sociální pomoc. Proto přišla tehdy vláda s myšlenkou, že je třeba zavést pro výdělečně činné pojištění alespoň v nemoci. Zajímavé je, že tam už tehdy byla myšlenka karenční doby.
Za druhé si uvědomte, že tehdy v podstatě počet pojištěnců byl velmi omezený a řada lidí spoléhala na občanský zákon. Úrazové pojištění nebylo. A podle občanského zákona bylo třeba prokázat vinu zaměstnavatele, což samozřejmě bylo velmi nevýhodné pro zaměstnance. Proto se zavedlo úrazové pojištění.
A za třetí: svépomocné pokladny dělnické po konci Bachova absolutismu po roce 1867 byly na tom poměrně dobře. Dokonce peníze se začaly používat k financování sociální demokracie, různých sociálních hnutí, stávek a demonstrací. To samozřejmě vládě nevyhovovalo. To byl jeden z hlavních důvodů. Když se podíváme na parlamentní diskusi v Německu v roce 1883, uvidíme, že tento důvod tam velmi silně rezonoval.
Nízké byly mzdy a bylo nutné zapojit zaměstnavatele. Je to myšlenka stará. Poprvé, pokud vím, zaměstnavatelé byli zapojeni do placení pojistného v hornickém pojištění v 16. století v německém Norimberku. Existovalo nemocenské pojištění, bratrské pojištění, protože to byla hornická tradice, a také úrazové pojištění. Bylo to kusé, neodpovídalo to potřebám. Je zajímavé, že sociální demokracie zpočátku odmítala sociální pojištění. Pozitivně se k němu postavila až v 90. letech 19. století. Do té doby se to považovalo jako protidělnické opatření. Čili vidíte, že antisociální náboj byl poměrně silný.

Po první světové válce byla vláda nucena přistoupit k nějakým reformám. Revoluční události po válce byly velmi výrazné. Uvědomte si, že legie se vracely domů, byly demobilizované. Uvědomte si vysoký stupeň nezaměstnanosti, který republika nebyla schopna absorbovat. Dělnictvo na to reagovalo. Nezaměstnaní lidé, zejména legionáři, reagovali průvody a demonstracemi. Za komunistů jsme viděli často fotografie z demonstrace 1. máje 1920 za socialistické Československo. V té době také vznikala komunistická strana, což byl přirozený produkt té doby. Bylo třeba něco dělníkům nabídnout. To bylo za prvé.
Za druhé bylo třeba transformovat habsburské dědictví. Za první světové války došlo k velké inflaci a tím jakékoli rezervní fondy zmizely. A byly potřeba veřejné finance – zase podobný problém jako dnes – nějakým způsobem řešit. Proto řešením byla sociální reforma. A to jak věcně, tak organizačně. Organizačně proto, že bylo třeba převzít celý systém z Vídně a převést ho do Prahy. Takže takový systém bylo potřeba udělat.
Zajímavé je, jak na to tehdejší politická reprezentace reagovala. Myslím si, že je to pro nás velmi poučné. Protože v roce 1920 bylo v parlamentu osm zvolených politických stran. A každá z nich měla svoji představu o sociální reformě. V podstatě bylo osm návrhů, zcela nekompatibilních, o kterých se rok diskutovalo. Po roce poslanci přišli k názoru, že zřejmě touto cestou řešení nevede. A proto v roce 1921 pověřili vládu sestavením odborné komise při ministerstvu práce. Pracovala dva roky a připravila přesně a dobře promyšlenou sociální reformu. Návrh byl předložen v roce 1923 k diskusi poslanecké sněmovně. Politické strany se dohodly, že nebudou politizovat, že ji nechají na odborné úrovni. Nechaly si poradit svými odbornými poradci, a proto už v roce 1924 bez velkých změn byl návrh přijat opravdu všemi parlamentními stranami. Byl to tedy celonárodní produkt. Produkt celonárodní reprezentace.
Podíváme-li se na současnou reformu, která proběhla ve Švédsku a Polsku, byly úspěšné právě ty reformy, které byly produktem celé politické reprezentace. Na rozdíl od Maďarska, kde šlo o výsledek jedné vlády a měli s tím problém, jakmile se jiná vláda dostala k moci. Myslím si, že z této zkušenosti bychom se mohli poučit i dnes.

Jaké jsou přínosy? Zajímavé je, že jsme tehdy měli vlastní školu svých myslitelů. To, že byli schopni v krátké době udělat tak revolučně jiný zákon, než jaké byly v Evropě, je zásluhou našich myslitelů. Tehdy se mohlo mluvit o české myslitelské sociální škole. Patří k nim profesor Albín Braf. Byl ekonomem, profesorem Karlovy univerzity, který byl na císařském dvoře v době Taaffových reforem a dělal v podstatě ekonomickou průpravu těchto reforem. To byl Čech. Totéž Dr. Karel Engliš, profesor, který poprvé napsal v roce 1916 svou sociální politiku. Přečtěte si ji. V podstatě předběhl Williama Beveridge o 40 let. Kdyby psal anglicky nebo německy, byl by určitě slavnější. Ale protože psal česky, tak to zůstalo naším národním dědictvím.
Současně profesor Karel Engliš přednášel na právnické fakultě, kde vychoval řadu lidí, kteří se pak stali členy právě té odborné komise. Pánové Lev Winter, budoucí ministr, Brabec, Jánošík, Riedel a další byli absolventy právnické fakulty, kteří právě měli tu ingerenci napsat dobrý zákon. Není možné psát zákon pouze z hlediska makroekonomického. Bez dobrých právníků se nenapíše dobrý zákon, bohužel. Myslím, že i toto je taková zpráva pro dnešek.
Karlova univerzita přispěla ještě profesorem Schönbaumem. Myslím, že jeho jméno by se mělo skloňovat velmi často. Tento pojistný matematik založil Českou pojistně matematickou školu na matematicko-fyzikální fakultě. Byl hlavním pojistným matematikem tohoto zákona. On všecko spočítal. On byl makroekonomem reformy.
A potom na ministerstvu práce vznikla odborná platforma – sociální ústav. To je také zajímavé memento pro současnost. Ne výzkumný ústav, sociální ústav. To byl vlastně klub, kde se scházeli odborníci všech politických stran s univerzitními profesory a kde se diskutovalo veřejně, otevřeně a velmi tvrdě. Právě zde se projednávalo to, co se v komisi dohodlo a vypracovávalo. Čili i my bychom potřebovali mimo parlament jakousi odbornou platformu, kde by všichni měli možnost otevřeně diskutovat o těchto vážných věcech, které se týkají v podstatě každé rodiny.
Nechci jít do podrobností celého zákona, omezím se jenom na identifikaci přínosů nové úpravy. Protože z těchto přínosů se můžeme poučit i dnes. Čili snažím se analyzovat to, co se stalo před 80 lety z pohledu toho, co pro nás tato zpráva může znamenat i v současné politické realitě.
Za prvé, jak už bylo řečeno, sjednotila všechny systémy. Bylo to poprvé v Evropě, kdy všechny systémy sociálního zabezpečení, s výjimkou dvou – a to úrazového pojištění, protože tam byla příliš velmi silná lobby na to, aby byla schopna odborná komise prosadit jejich sjednocení. Druhá silná lobby byla v penzijním připojištění, které vzniklo v roce 1909. Týkalo se úředníků ve vyšších službách, kteří vlastně tím získali stejné pozice a stejné důchody jako státní úředníci. A nebyli ochotni se toho vzdát. Kdyby k tomu přistoupili ještě dělníci, museli by ze svého velmi pěkného penzijního systému poměrně slevit.
Toto byly jediné dvě výjimky, které pak ovlivnily věcný a osobní rozsah úpravy. Důležité bylo, že to je jednotné. A zajímavé je, že tato myšlenka jednotnosti je v podstatě myšlenka anglického národního pojištění z roku 1942. My jsme ji už realizovali v jiné podobě, s jiným nadpisem v roce 1924.
Za druhé byl vytvořen jednotný systém pro celou soukromosprávní sféru. Za třetí šlo o komplexní ochranu. Dívalo se na životní událost tak, jak se vyvíjela. Základní životní událostí, na kterou byl systém zaměřen, bylo zdravotní postižení, nemoc. A tu nemoc ošetřili v době aktivní nemoci v nemocenském, ve stejném systému pak při stabilizaci jako invalidní a potom ve stáří důchod v 65 letech nebyl nic jiného než presumovaná invalidita. Čili invalidní důchod bez průkazu invalidity na doživotí.
Vidíte, že vše mělo i filozofický základ i myšlenkovou vnitřní sevřenost. Což myslím, že je věc, které bychom si měli zvážit. Je otázka, jestli chceme v současné době pojištění nahradit spořením. Myšlenka spoření tady byla před pojištěním. Například Angličané v providentfundech je měli v 19. století, zaváděli to ve všech svých koloniích. Sám jsem v pozici zástupce Mezinárodní organizace práce řešil problém povinného spoření v Keni, Tanganice a Ugandě ve vazbě na penzijní systém. Na pojišťovací systém, protože pojištění dává jiné, pružnější metody a není tak citlivé na ekonomické změny jako spoření. To je ale věc filozofická, kterou bychom potřebovali pořádně prodiskutovat. Tehdy vycházeli z pojištění, nikoli ze spoření.
A zavedli také zvláštní pojišťovací ústav, což byla samozřejmě reakce na Ústřední sociální pojišťovnu. Ústřední sociální pojišťovna byla jediný a jednotný ústav, který byl jediným partnerem lidí. Nebyly žádné obvodní ústavy, byly krankenkassen, tzn. nemocenské pokladny. Ale to byly v podstatě orgány z Ústřední nemocenské pojišťovny, která nad nimi dohlížela. Podmínkou fungování je samozřejmě pojišťovací soudnictví. Není možné, aby centrální úřad zastupoval ve všech okresech u řádných okresních soudů lidi. A lidé se nechtějí soudit. Pojišťovací soudnictví bylo postaveno především na principu medializace. Čili se snažili nalézt řešení a nejít do konfliktu. Současně tam byla vysoká trestní odpovědnost fyzických osob. Zaměstnavatelé a jejich jednatelé byli osobně odpovědni za jakékoli prohřešky proti sociálnímu pojištění. Osobně odpovědni, nejen jako právnické osoby. Což, myslím, je další poučení od našich otců.
Tento systém přinesl řadu originálních řešení a inspirací. Já jsem vybral čtyři. Za prvé že zdravotní náklady jsou součástí nemocenského pojištění a jsou především zaměřeny na snížení pojistných nákladů. Tedy od počátku je to zřetelné spojení úhrady finančních nákladů na zdravotnictví s nemocenským pojištěním. Ale z pozic nemocenského pojištění, nikoli obráceně. To je důležitá zpráva, nad kterou bychom se měli zamyslet. Slyšíme často, že bychom měli nemocenské odevzdat zdravotním pokladnám. To je obrácený gard, který by byl velmi neúspěšný a nebezpečný. Ale to zase vyžaduje větší odbornou diskusi.
Úprava invalidních důchodů byla na svou dobu velmi zajímavá. Součástí úpravy byla ekonomická podmínka. Invalidní byl ten, který nedosáhl ve své profesi ani třetiny svého výdělku, přičemž nešlo o jeho individuální výdělek, ale o výdělek jeho profesní skupiny v daném místě. Byla tedy dvě kritéria a musela se zkoumat z hlediska daného místa profese. Teprve vzhledem k této profesi a danému místu byl považovaný za invalidní.
Myslím si, že toto ekonomické kritérium mělo logiku, protože celé pojištění je vlastně náhrada mzdy. Co bychom jinak pojišťovali? Pojišťujeme ztrátu mzdy.
Za třetí. Invalidní důchod byl stanoven jako starobní v 65 letech. Předpokládalo se, že je to vlastně presumovaná invalidita. A že vazba invalidní důchod - starobní důchod byla už tam. Dnes ji máme také, jenže s obráceným gardem. Invalidní důchod počítáme podle starobního a dopočítáváme léta. Tehdy řekli, invalidní důchod je základní a starobní důchod je presumovaná invalidita, a proto tyto důchody budou stejné. Což má svou logiku.
Toto jsou asi nejdůležitější originální řešení, která jste nenašli v žádném jiném zákonu té doby, v žádném jiném státě. Tato originální řešení jsou inspirací i pro dnešek. Systém měl své nedostatky, protože každý produkt je jenom produktem lidí. A lidé vždy nechají další generaci něco, aby to spravila.
Proto i tento systém měl své nedostatky. Upozornil jsem zde na čtyři. Nedokázali sloučit do jednoho systému všechny výdělečně činné. Mimo zůstali státní zaměstnanci, vysocí úředníci, osoby samostatně hospodařící, rolníci atd. Čili systém nebyl kompletní a v tom, myslím, byl nedostatek.
Všechno se napravilo až v roce 1948 zákonem o národním pojištění, který má takovou zajímavou příchuť. Sice byl inspirován Beveridgem, ale také naší českou sociální školou. Napsali a vydali jsme ho o čtyři měsíce dříve než v Anglii. Takže i tady máme primát.
Organizační spojení nemocenských pokladen způsobilo později velký problém. Protože zejména v období velké nezaměstnanosti v roce 1929 a 1933 poklesl počet lidí, kteří přispívali do těchto pokladen, protože bylo příliš mnoho nezaměstnaných. Nikdo na nezaměstnané nepřispíval, přičemž výplaty byly pořád stejné. Takže tím došlo ke krizi. A potom někdy v roce 1934 bylo třeba lehce upravit a reformovat tento systém. Ale jenom drobně, úpravou parametrů.
Nedostatkem také bylo prorůstání sociálního pojištění se sociálním zaopatřením. Řada dávek patřila do státní sociální podpory a sociální pomoci, které byly schovány v sociálním pojištění, a to samozřejmě narušuje finanční stabilitu systému, jestliže stát tyto dávky neplatí. Skutečně není přesná identifikace finančních toků. I tady je třeba přesně identifikovat a popsat finanční toky a kontrolovat je. To tam chybělo. Toto považuji za nedostatky, kterých bychom se měli v naší reformě vyvarovat.
Poučení pro přítomnost. Vybral jsem na závěr čtyři: Sociální reforma musí být výsledkem celonárodního konsensu a nemůže být součástí populistických výkřiků politických reprezentací v parlamentu.
Za druhé: návrh musí připravit odborníci, ne politici. Politici musí hodnotit, zda odborná věc je politicky schůdná a přijatelná. K tomu jsou školeni a k tomu jsou zvoleni. Sociální pojištění je tak odborně složitá věc, jako každé pojištění, že to musí dělat odborníci. Vyvarujeme se nesmyslných zkratů, které pak stát budou stát mnoho peněz a lidi ztrátu sociálních jistot.
Za třetí: je potřeba zachovat průhlednost systému. Systém byl až na financování zdrojů relativně průhledný a kontrolovatelný. Každý okamžitě věděl, kolik dostane, kdy a za co. Myslím si, že lidé mají hrůzu z toho, že by si měli vypočítat svůj vlastní důchod.
A za čtvrté: musí panovat obecné přesvědčení, které musí být podloženo všeobecnou informací. Lidé musí vědět. Myslím, že tady jsme velkými dlužníky. Odehrávají se hrátky o penzijní reformu, ale ještě jsem neslyšel seriózní pořad v televizi, rozhlase a v novinách, který by lidem řekl výhody a nevýhody každého návrhu, který by otevřel celý systém k obecné veřejné diskusi. Je třeba informovat. Tehdy, když to připravovali, tak rok předem probíhala v tisku odborná diskuse, které se mohl každý odborník v odborném tisku i ostatní lidé v denním tisku účastnit. Já si myslím, že to je další poučení pro současnost. (Zpět na úvod)
Prezentace Prof. JUDr. Igora Tomeše

SOUČASNOST SOCIÁLNÍHO POJIŠTĚNÍ ČR

Doc. MUDr. Milada Emmerová, CSc., ministryně, Ministerstvo zdravotnictví ČR
Dobrý den, vážené dámy, vážení pánové. Dovolte mi, abych při této příležitosti připomněla vývoj i současnost systému veřejného zdravotního pojištění v České republice, který navazuje na dnes připomínanou 80letou tradici našeho sociálního pojištění.
V jednotlivých historických etapách se sociální pojištění na našem území uplatňovalo nejednotně u různých skupin a v různých oblastech země. Pojem nemocenské pojištění měl zpravidla širší rozsah, než jak ho známe dnes. Zahrnoval poskytování peněžitých i věcných dávek, tedy i úhradu za zdravotní péči ve smyslu našeho současného zdravotního pojištění. I v posledních letech je zvažována možnost znovu propojit zdravotní a nemocenské pojištění s cílem snížit výdaje na nemocenské dávky, eliminovat neefektivní výdaje na zdravotní péče a zjednodušit administrativu pro pojištěnce i nositele pojištění.
V návaznosti na celospolečenské změny v roce 1989 byl usnesením vlády č. 38/1990 schválen nový systém zdravotní péče, který předpokládal přijetí nových zásad v oblasti obnovy a podpory zdraví. Jako nový způsob financování zdravotní péče byl zvolen princip všeobecného zdravotního pojištění, založený na široce koncipované sociální solidaritě, kterým byl nahrazen dosavadní státní systém financovaný ze státního rozpočtu. Zdravotní péče je tak počínaje rokem 1992 hrazena z veřejných prostředků, jejichž zdrojem je především pojistné včetně platby státu za zákonem definované skupiny pojištěnců.
Plátci pojistného jsou rozděleni podle druhu příjmů do několika kategorií s odlišně zjišťovaným vyměřovacím základem. Pro všechny však platí sazba pojistného 13,5 % z tohoto základu. Výše pojistného v solidárním systému není odvozena z individuálního ocenění zdravotního rizika. Solidarita umožňuje poskytovat oporu nemocným, nemajetným, starším pojištěncům a dětem.
Povinně pojištěny jsou všechny fyzické osoby s trvalým pobytem na území České republiky a fyzické osoby bez trvalého pobytu na území České republiky, zaměstnané u zaměstnavatele se sídlem na území České republiky. Pojištění je individuální, nezná systém zástupných plateb pojistného. Pojištěnec má nárok na zdravotní péči bez přímé úhrady, pokud mu byla poskytnuta v rozsahu a za podmínek stanovených zákonem. Všichni pojištěnci mají právo na výběr zdravotní pojišťovny, kterou mohou změnit jednou za 12 měsíců, i na svobodnou volbu lékaře a zdravotnického zařízení, kterou mohou uplatnit jednou za tři měsíce.
Od zavedení systému všeobecného zdravotního pojištění v roce 1992 působil na území České republiky neustále se zvyšující počet zdravotních pojišťoven, jenž dosáhl v roce 1995 počtu 27 subjektů provádějících veřejné zdravotní pojištění. Výrazná změna nastala v roce 1996, kdy k 31. prosinci toho roku působilo v systému zdravotního pojištění již pouze 15 zdravotních pojišťoven. Redukce počtu pojišťoven jejich likvidací nebo sloučením pokračovala i v následujících letech, takže od 1. ledna 2000 je v systému činných pouze 9 zdravotních pojišťoven – Všeobecná zdravotní pojišťovna České republiky vznikla ze zákona č. 551/1991 Sb., o všeobecné zdravotní pojišťovně, menší zaměstnanecké zdravotní pojišťovny podle zákona č. 280/1992 Sb., o resortních, oborových, podnikových a dalších zdravotních pojišťovnách.
Tyto subjekty jsou právnickými osobami. V právních vztazích vystupují svým jménem a nesou odpovědnost z těchto vztahů vyplývající. Při své činnosti se řídí platnou právní úpravou. Tedy kromě příslušných zákonů i vyhláškami ministerstva financí a ministerstva zdravotnictví, kterými jsou vydávány např. seznamy zdravotních výkonů s bodovými hodnotami nebo seznamy léčiv.
Po zavedení systému veřejného zdravotního pojištění v roce 1992 byla zdravotní péče hrazena zdravotními pojišťovnami na základě seznamu zdravotních výkonů s bodovými hodnotami a stanovenou cenou bodu. Nyní se úhrady zdravotní péče řídí ustanoveními zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění. Za účelem poskytování zdravotní péče uzavírají zdravotní pojišťovny smlouvy se zdravotnickými zařízeními na ty druhy péče, které je příslušné zařízení oprávněno poskytovat.
Cena poskytované péče je stanovena v první řadě dohodovacím řízením mezi zástupci Svazu zdravotních pojišťoven, Všeobecné zdravotní pojišťovny a příslušných skupinových zájmových sdružení zdravotnických zařízení. Systém průběžně řeší dilema neustále se zvětšujícího prostoru mezi morálním imperativem poskytování nejnovějších lékařských postupů, léků a přístrojových technik na jedné straně a omezenými disponibilními zdroji a nutnou kontrolou výdajů na druhé straně.
Také z tohoto pohledu jsou důležitým prvkem systému zdravotní péče preventivní programy a zdravotnická osvěta. Prioritou však zůstává zajištění dostupné a efektivní zdravotní péče pro všechny pojištěnce při respektování zásad hospodárného využití veřejných prostředků.
Výraznou změnou pro systém veřejného zdravotního pojištění byl vstup České republiky do Evropské unie. Dnem vstupu jsou na našem území platné evropské právní předpisy, které zaručují českým pojištěncům nárok na čerpání zdravotní péče i mimo území České republiky. Jde sice pouze o nezbytné případy, ale pod pojmem nezbytná péče se skrývá takový rozsah zdravotní péče, aby se pacient nemusel kvůli léčení předčasně vracet do země, kde je pojištěn.
Tento princip je v první řadě vstřícný k občanům Evropské unie, a tedy k nám všem a usnadňuje migraci v rámci EU, ať již za prací, studiem či dovolenou. Na druhé straně to znamená více práce pro zdravotní pojišťovny a samozřejmě také pro české lékaře. Je třeba zdůraznit, že si jak zdravotní pojišťovny, tak lékaři vedou při provádění evropských právních předpisů nadprůměrně dobře. A nejde jen o více práce, ale také o zvýšené finanční náklady na úhradu zdravotní péče.
Podle odborných odhadů a s určitou rezervou i podle dosavadních zkušeností však nemůže tento nárůst finančních nákladů ohrozit finanční stabilitu českého systému zdravotního pojištění. A to přesto, že je zdravotní péče poskytnuta českému pojištěnci v cizině, hrazená v cenách platných v zemi ošetření, a ceny na západ od nás jsou několikanásobně vyšší.
Nehledě na zvýšené náklady na zdravotní péči však hodnotím vstup České republiky do EU z hlediska veřejného zdravotního pojištění především kladně. A to z důvodů nezpochybnitelných výhod pro všechny občany ČR při čerpání nezbytné zdravotní péče v jiném státě EU.
Dámy a pánové, solidární veřejné zdravotní pojištění musí být hlavním zdrojem pro hrazení rovnocenné, dostupné a kvalitní zdravotní péče pro všechny občany ČR jako významná veřejná služba v sociálním státě. Děkuji za pozornost. (Zpět na úvod)

Mgr. Jiří Král, ředitel odboru sociálního pojištění, Ministerstvo práce a sociálních věcí ČR
Vážená paní ministryně, vážení páni ministři, je pro mě velkou ctí, že mohu pohovořit u příležitosti takového významného výročí a na takovémto fóru.
Mám hovořit o současnosti sociálního pojištění. I když moje úloha je obtížná, protože vystoupit po panu profesorovi Tomešovi i po panu ministrovi a paní ministryni, abych se neopakoval a nenudil vás, není jednoduché.
Naše současné sociální pojištění je upraveno základními zákony v oblasti důchodového pojištění. Je to zákon číslo 155 z roku 1995. O zákonu o nemocenském pojištění se už pan ministr zmínil, je ještě staršího data - z roku 1956. A pokud se nám nepodaří v příštím roce schválit zákon nový, oslavíme docela smutné výročí 50 let zákona.
V úrazovém pojištění je možná situace ještě horší, protože vlastně žádný zákon nemáme. Problematika odškodňování pracovních úrazů a nemocí z povolání je upravena zákoníkem práce a novelou z roku 1992, která byla přijímána jako přechodná. Takže ta přechodná doba už trvá 11. rok. Zdravotní pojištění je upraveno zákonem z roku 1997 a podrobnosti jeho vývoje jsme slyšeli.
Položil jsem si otázku, která je často diskutována. Odpověď není zcela zřejmá – Je sociální pojištění v současné době hrozbou pro veřejné finance? Na důchodové pojištění jsou výdaje zhruba 9 až 10 % hrubého domácího produktu, na nemocenské pojištění něco přes 1 %, na zbývající odškodňování pracovních úrazů to, co nekryjeme z důchodů, z nemocenského, ze zdravotního pojištění, je to jedno promile HDP. A zdravotní pojištění činí něco mezi 6 až 7 % HDP. Celkem i s ostatními odvětvími, která nejsou tak podstatná z hlediska nákladů, je to zhruba 20 %. Což je hluboko pod průměrem EU. Takže z tohoto pohledu by odpověď mohla znít, že zatím ještě není hrozbou pro veřejné finance.
Tím nechci říct, že bychom neměli problémy v sociálním pojištění. Ukážu vám několik příkladů – jak se vyvíjí průměrná doba jednoho případu pracovní neschopnosti od roku 1990. Vidíte, že se prakticky v letošním roce oproti roku 1990 zdvojnásobila. Skok v letošním roce je už hrozivý pro všechny. Čili je to jenom ukázka toho, že nový zákon nebo nový systém nemocenského pojištění je více než potřebný.
Další obrázek představuje vývoj pracovní neschopnosti. Z úrovně okolo 5 % na začátku transformace – a to nebyla nízká úroveň – jsme se přiblížili 7 %, to je opravdu ve světě velmi nestandardní. Díky úsporným opatřením k 1. lednu 2004 v rámci reformy veřejných financí se podařilo pravděpodobně, ještě to nejsou čísla definitivní, vývoj zlepšit. Dostali jsme se zřejmě zase pod 6 %. Ale to zdaleka není uspokojivý stav.
Relace důchodu ke mzdě – zřejmě poklesla z úrovně nad 50 % již těsně pod 40 %. Začínáme mít problémy s plněním mezinárodních úmluv nebo úmluv Mezinárodní organizace práce, což je v diametrálním protikladu s tím, jaký byl stav ve 20. letech minulého století. Co znamenal nový zákon z tohoto hlediska? Míra závislosti se zvyšuje zatím pomalu, ale celkem jistě víme, že v relativně krátké době nás čeká zvyšování docela dramatické.
Z dalšího obrázku vidíte, že zatím jsou u nás náklady na důchodový systém mezi 9 až 10 % (toto je srovnání OECD z roku 2001 metodikou srovnatelnou). Ze zemí, které mohly být vybrány k dostupným datům do tohoto srovnání, pouze Slovensko je na tom lépe než my. Takže zatím si myslím, že výdaje na důchodové pojištění v ČR odpovídají dosaženému stupni ekonomické úrovně. Jsou výrazně pod průměrem jak států OECD, tak zejména starých členů EU.
Další obrázek však ukáže, že perspektiva je zřejmě pro ČR velmi dramatická. Dynamika stárnutí v letech 2000 až 2050 s vysokou mírou pravděpodobnosti v ČR bude největší ze všech evropských států. A to přinese důchodovému systému velké problémy při jeho financování. Přinese to problémy i dalším odvětvím, zejména sociální péči a zdravotnictví, kdy větší část nákladů na zdravotní péči čerpají právě nejstarší občané.
Několik dílčích úvah o tom, že systém sociálního pojištění není úplně v pořádku. První je trošku postesknutí – kdybychom bývali byli reformovali systém nemocenského pojištění o něco dříve, uspořili bychom obrovské prostředky. Protože pokles o 1 % pracovní neschopnosti za 15 let by nám přinesl desítky miliard korun úspor na sociálních výdajích.
O tom, že neexistující systém úrazového pojištění a existující přechodný systém odškodnění není v pořádku, svědčí i to, že v systému existují obrovské přebytky. A přitom se nevytvářejí obrovské rezervy na budoucí plnění. Nevýhod je řada a není asi teď tady prostor se k nim nějak podrobně vracet.
Stárnutí, které nás čeká, pokud nedojde ke změně, znamená, že výdaje na důchody přesáhnou v roce 2050 15 % HDP. Pokud se můžeme dohadovat, zda současný systém je finančně udržitelný, tak 15 % HDP bude podle mého finančně neudržitelné. Ale je také zřejmé, že si většina z nás či většina politiků i odborníků zde nepřítomných uvědomuje, že další reformy jsou nezbytné.
Už bylo zmíněno (pan ministr o tom mluvil podrobně), že se připravují nové zákony o nemocenském a úrazovém pojištění. Na ministerstvu práce jsou v závěrečném stadiu příprav. Zákon o úrazovém pojištění možná dnes odejde do vnějšího připomínkového řízení, zákon o nemocenském pojištění snad během několika týdnů. Jsou tedy předpoklady pro to, aby tyto systémy byly v krátké době reformovány. V důchodech si myslím, že předpoklady jsou zatím menší. Blíží se volební rok a ten nebývá nejpříznivější pro takto důležité změny.
Teď si dovolím se trošičku vrátit do minulosti před osmdesáti lety. Čím se můžeme inspirovat z toho období po vzniku Československé republiky. Nesporně je to konsensus politických stran, ke kterému došlo. Pak je to respektování názoru odborníků a veřejnosti.
Dovolím si citovat z vystoupení zpravodaje doktora Lva Wintera ze dne 16. září 1924 v tehdejší parlamentní rozpravě, kdy se přijímal zákon č. 221:
„…Že také tato osnova byla ukvapeným způsobem projednávána, pak by to mohl říct pouze člověk, který si vůbec nevšímá toho, co se v naší republice děje, nejenže mezi dobou, kdy byla vládou předložena a dneškem uplynulo pět čtvrtí roku, ale byla i celých devět měsíců projednávána veřejně v zákonodárných sborech a komisích, které předkládaly obsažné zprávy o průběhu tohoto jednání. Také jsem přihlížel ke všem podnětům, ať přišly z kterékoliv strany a kterýchkoliv kruhů. Bylo mně jako zpravodaji vytýkáno, že si všímám každého i sebebezvýznamnějšího návrhu a že o něm přemýšlím a před výborem jej zpřevracím zprava a zleva. Slavný sněme, já jsem hrd na tuto výtku, neboť tomuto zákonu nebude moci nikdo vytknouti, že neměl příležitost se k němu vyjádřiti a že by na jeho podněty nebyla bývala dána zákonodárným sborem odpověď...“
Další inspirací by mohlo být i to, že autoři zákona perfektně znali vývoj v zahraničí, stav sociálního pojištění v zahraničí. Stojí za to podívat se do důvodové zprávy k tomuto zákonu, kde se můžete dočíst velmi podrobně o tom, jak vypadaly ty systémy, co si z nich můžeme vzít jako poučení a co naopak.
Zákon přinesl také databázi pojištěnců, zaměstnavatelů a důchodců. Věc zdánlivě samozřejmou pro sociální pojišťovnu, pro jakékoli pojištění. Je skutečností, že ještě takovou databázi pojištěnců v současné době nemáme. Doufejme, že během dvou, maximálně tří let, tak jak je to záměrem České správy sociálního zabezpečení, ji znovu vybudujeme.
Zákonodárci vytvořili i časový prostor a materiální podmínky nositeli pojištění pro přípravu a realizaci nového systému. Na to bychom také neměli zapomínat. Čerstvé poučení ze zahraničí, například z Polska, je takové, že když se na to zapomene, tak i sebelepší reforma má minimálně vážné problémy.
Jaké další důsledky zákona jsou pro nás zajímavé? Je to jeho dlouhodobá platnost. Jistě díky tomu, jak byl připravován. Je to i jeho přiměřenost z hlediska sociálního a finančního. Profesor Tomeš zmiňoval kadenční dobu tři dny, která velmi přispěla v nemocenském pojištění k jeho ufinancovatelnosti. V důchodovém pojištění věková hranice 65 let před osmdesáti lety jistě také přispěla k tomu, že zákon byl přiměřený z hlediska finančního. Byl příkladem pro zahraničí, to už tady bylo řečeno velice podrobně, ve sjednocení organizačním. Byl příkladem i v sociálně pojišťovacím právu i v pojistně matematické teorii.
Zde bych si opět dovolil ocitoval vystoupení zpravodaje doktora Lva Wintera:
„…Při této příležitosti budiž mi dovoleno, abych z tohoto místa vzpomenul zásluhy, již se o toto dílo zjednal univerzitní profesor dr. Schönbaum. Ten opravdu geniálním způsobem našel metodu, která umožnila, aby pojištění, které jinak bylo, jak ještě se o tom zmíním, daleko tíživější, mohlo právě pro nynější dobu býti přijatelné. Převalil totiž při svých výpočtech velikou část břemena z nynější generace, které je pro každé pojištění nejvíce zatěžujícím činitelem, na generaci budoucí, aniž ještě dosáhl hranice, jež by generaci budoucí učinila toto pojištění nemožným. Způsob, kterého bylo při těchto výpočtech použito, byl podroben již dnes kritice na světovém fóru. Když jsme zahájili jednání v užším výboru sociálně politickém, jeden z pánů vyžadoval, abychom v jednání pokračovali teprve později, až bude možno zavolati z ciziny odborníky, kteří by prozkoumali správnost výpočtů připojených k vládní osnově, abychom měli zajištěno cizí pravdou, že naše domácí pravda je opravdu pravdou. Odmítl jsem tehdy tento požadavek poukázav k tomu, že důvodová zpráva byla uveřejněna ve světových řečech, že cizina má možnost provésti jakoukoli kritiku na tomto díle a že také tuto kritiku očekáváme. Ta se dostavila. Vyzněla vesměs příznivě, takže nabádá i cizí zákonodárství, aby se způsobu našeho postupu přizpůsobilo...“
Nezbývá, než si přát, abychom aspoň zčásti mohli o něčem takovém mluvit i my, současníci.
V neposlední řadě myslím, že pro naši situaci je velmi významné ovlivnění mezinárodních standardů, které si asi málokdo z nás uvědomuje. Protože diskuse, které předcházely zákonu a přijetí zákona samého, zahájily diskuse o minimálních standardech sociálního zabezpečení. Je trošku smutné v současné době, kdy uvažujeme o tom, jak opustit námi ratifikované úmluvy. A opět si dovolím naposledy citovat z vystoupení zpravodaje:
„…Přiznávám beze všeho, že sociální zákonodárství, a zejména sociálně pojišťovací zákonodárství, má za následek a musí míti za následek jisté zatížení a že to zatížení nemůže zůstati bez vlivu na hospodářství. Proto již od počátku existence republiky domáhal jsem se na mezinárodním úřadu práce, aby otázku sociálního pojištění začal řešiti z hledisek mezinárodních tak, aby stát takový, jako jsme my, který opravdu chce vážně na sociálním zákonodárství spolupracovati, který nechce státi v řadě poslední na tomto poli, byl chráněn mezinárodním zákonodárstvím proti, možno říci, nekalé soutěži zahraniční. Myšlenka ta u mezinárodního úřadu práce nalezla ohlasu, takže již na loňské konferenci v roce 1923 se začalo o některých problémech sociálního pojištění v mezinárodním úřadě jednat. A příští konference tohoto mezinárodního sboru budou se museti nadále tímto problémem zabývati.“
A také, myslím, v krátké době, ještě ve dvacátých letech byly přijaty první mezinárodní standardy. Jejich moderní podoba je zejména úmluva 122 a 128, 130 pro nemocenské pojištění…“
Na závěr ještě malé poučení, které se trošičku zase kryje s poučením profesora Tomeše. Já bych jako první připomněl, že bychom neměli při našich úvahách, reformách, diskusích, pracích zapomínat na tradice. Nemáme se za co stydět a je na co navazovat. Za druhé: važme si odborníků. A za třetí, využijme všech dobrých, ale i špatných zkušeností ze zahraničí. (Zpět na úvod)
Prezentace Mgr. Jiřího Krále

Alena Vondrová, předsedkyně, Odborový svaz státních orgánů a organizací
Vážené dámy a pánové, dovolte mně, abych jménem Českomoravské konfederace odborových svazů i jménem Odborového svazu státních orgánů a organizací, který zastupuji a který zastupuje zaměstnance České správy sociálního zabezpečení, poděkovala za pozvání na tuto významnou událost. Významná je nejen pro všechny, kteří se zabývají důchodovým a nemocenským pojištěním, ale, a to zejména, se domnívám, je významná pro všechny občany tohoto státu.
Českomoravská konfederace odborových svazů, chcete-li odbory, si jsou vědomy významu sociálního pojištění pro zajištění občanů v době jejich nemoci, ve stáří, při vzniku invalidity, ztrátě manžela nebo manželky a rodiče, pokud jde o pozůstalostní důchody.
Všechny změny v dávkových systémech nemocenského důchodového pojištění ČMKOS sleduje a vyjadřuje se k nim v rámci příslušných připomínkových řízení nebo odborných debat, neboť se bezprostředně dotýkají zaměstnanců a členů jejich rodin, jejichž oprávněné zájmy odbory hájily a hájí. Naše stanoviska k daným problematikám sdělujeme, vysvětlujeme je a obhajujeme jak politicky, tak i prostřednictvím expertů v odborných týmech ministerstev a zástupců v pracovních týmech tripartity.
Změny v sociálním pojištění jsou v mnoha případech, zejména pokud jsou na způsob řešení konkrétních problémů rozdílné názory, také předmětem jednání Rady hospodářské a sociální dohody. Opakovaně se například tripartita zabývala připravovaným novým zákonem o nemocenském pojištění, problematikou důchodové reformy i valorizace důchodů. Ukazuje se, že tripartita sehrává významnou roli ve vedení sociálního dialogu. Předpokládám a očekávám, že i v návrhu zákona o nemocenském pojištění budou výsledky složitých jednání ministerstvem práce jako předkladatelem zohledněny.
Zastávám stejný názor jako profesor Tomeš a jako představitelé ČMKOS, kteří stále zdůrazňují, že reforma nemocenského pojištění nebo reforma důchodového pojištění nemohou být záležitostí pouze politiků nebo určité skupiny odborníků. Tyto reformy musí být přijaty většinou národa. Jedině takto mají šanci na dlouhodobý úspěch. A je to také naše zkušenost odborů ze zahraničí, například ze Švédska.
Odbory od počátku podporují transformaci sociálního zabezpečení a ČMKOS podpořila i všechny kroky, které vedly k modernizaci důchodového systému. Ne všechno se bohužel podařilo prosadit. Nedošlo k úplnému oddělení prostředků důchodového pojištění od státního rozpočtu a jejich svěření do správy veřejnoprávní instituce za nesociální pojišťovny, v níž by se měla podle záměru důchodové reformy transformovat Česká správa sociálního zabezpečení.
V parlamentu nebyl dosud příslušný zákon schválen. Přesto za počáteční úspěch považujeme zřízení zvláštního účtu důchodového pojištění v roce 1996, který je součástí státních aktiv. Jsme přesvědčeni o tom, že nakonec bude oddělení důchodového pojištění uspokojivě završeno.
V České správě sociálního zabezpečení - a budu stručná s ohledem na čas a program, proto nedělám zde žádné další dlouhé výčty jednání odborů k záležitostem týkajících se dávkových systémů, v oblasti nemocenského pojištění či týkající se názoru na reformu důchodovou, protože jsou vám všeobecně známy. Chtěla bych se ale zmínit nebo spíše konstatovat, že v České správě sociálního zabezpečení probíhá v současné době rozsáhlá transformace. Osobně nepochybuji o významu a úspěšnosti této akce, kterou podporuje ČMKOS i odborový svaz. Využívám přítomnosti ministra práce a sociálních věcí a zdůrazňuji, že věřím, že se nám společně s vedením České správy sociálního zabezpečení podaří prosadit také lepší odměňování zaměstnanců České správy sociálního zabezpečení, které neodpovídá rostoucí produktivitě práce a celkové vysoké efektivitě činnosti této instituce. To říkám se vší odpovědností a za tímto názorem si tvrdě stojím.
Je třeba se zde zmínit a my jsme si vědomi toho, že Českou správu sociálního zabezpečení čeká řada dalších úkolů. O jednom významném úkolu se krátce zmíním. Je to převzetí úrazového pojištění. Samozřejmě za předpokladu, že bude schválen příslušný návrh zákona, na jehož přípravě částečně participovaly i odbory. Jsem přesvědčena, že tento zákon bude přijat, neboť současná právní úprava z roku 1992, kdy tato problematika byla svěřena komerčním pojišťovnám, měla být jen dočasným řešením. Jsem přesvědčena, že i s tímto úkolem se perfektním způsobem, jak je běžné v České správě sociálního zabezpečení vyrovnají, i když tento úkol je velmi náročný.
Česká správa sociálního zabezpečení, a to odbory musí konstatovat a zdůraznit, patří k institucím státní správy, které slouží jako vzor efektivity a profesionality výkonu činností. Přeji si, aby i jiné instituce ji následovaly. Několik tak činí, ale není to bohužel stále všeobecný jev. Ráda bych popřála jménem odborů České správě sociálního zabezpečení, aby se úspěšně vyrovnala i se všemi dalšími úkoly včetně již jmenovaných. A současně bych ráda poděkovala za zaměstnance, klienty České správy sociálního zabezpečení, za služby, které jim tato instituce poskytuje. Děkuji za pozornost. (Zpět na úvod)

Ing. Zdeněk Liška, generální ředitel, Svaz průmyslu a dopravy ČR
Kvalitní důchodové a nemocenské pojištění je jednou z předností naší společnosti. Spojuje ČR s nejvyspělejšími zeměmi čelícími řadě výzev souvisejících s globalizací a jejími vlivy na hospodářství i společenský život.
Proto i my se musíme přizpůsobit současnému světovému vývoji nejen v ekonomické oblasti, ale i v sociální sféře a její právní regulaci. Jinak bychom těžko obstáli ve změněných konkurenčních podmínkách současného světa. Usilujeme o dlouhodobý zdravý vývoj, dlouhodobou prosperitu a prospěch pro všechny. Prospěch, o jehož náklady se musíme společně podělit.
Dne 9. října uplynulo 80 let od přijetí zákona číslo 221, o pojištění zaměstnanců pro případ nemoci, invalidity a stáří. Tato věta zde již zazněla během jednání tolikrát. Samozřejmě nepředpokládám, že bych tímto konstatováním někoho z vás překvapil.
Chtěl bych se však u tohoto jubilea pozastavit z pohledu jednoho z významných partnerů v oblasti sociálního pojištění, a to zejména pojištění nemocenského. Z hlediska zaměstnavatelů, které zde mám čest z titulu své funkce reprezentovat.
Úloha zaměstnavatelů, i když se v průběhu vývoje systému nemocenského pojištění v jednotlivostech proměňovala, byla vždy velmi významná a pro fungování nemocenského pojištění klíčová. Z historického hlediska nezpochybnitelná je role zaměstnavatelů v oblasti finanční.
Byli to právě zaměstnavatelé, kteří celý systém v rozhodující míře financovali. Mohu si jen postesknout, že podle zmíněného zákona o pojištění zaměstnanců pro případ nemoci, invalidity a stáří platili příspěvky na nemocenské pojištění zaměstnavatelé a zaměstnanci rovným dílem, i když z celkové vyšší sazby pojistného, která činila 6 %. Tedy každý po 3 %. Vývoj však byl příznivější pro zaměstnance; jejich pojistné postupně klesalo a dnes činí již jen třetinu toho, co platí zaměstnavatelé. Pojistné zaměstnavatelů činí nyní 3,3 %. Jistě jste si všimli, že i když nemnoho, proti počátkům nemocenského pojištění se v průběhu let zvýšilo.
Pochopíte proto, že právě dnes, kdy náklady práce přímo ovlivňují osudy řady podniků, usilujeme o novou úroveň výše pojistného hrazeného zaměstnavatelem. A to nejen z oblasti nemocenského pojištění. Úroveň, která bude ekonomicky zdůvodněná. Jsme přesvědčeni, že nižší náklady na nemocenské pojištění jsou reálně dosažitelné bez zhoršení zabezpečení zaměstnanců, kteří jsou skutečně nemocní.
Přijali jsme i pro budoucnost praxi, že zaměstnavatelé srážejí a odvádějí celé pojistné na nemocenské pojištění, provádějí nemocenské pojištění a vyplácejí dávky nemocenského pojištění. Jsme si vědomi důležitosti, jakou má správná a rychlá výplata dávek, kterou zabezpečujeme pro zaměstnance, a proto nereptáme, když musíme plnit úkoly v nemocenském pojištění na svůj účet a nést rizika spojená s chybnou výplatou dávek, která by klidně mohl nést stát.
Nechceme hledět do minulosti, protože problémy nás čekají v budoucnosti, a nejen v oblasti nemocenského pojištění. Společnost stárne, jak zde zaznělo, i důchodová reforma bude mít své náklady, zdravotnictví chce stále více prostředků a po pojistném odváděném zaměstnavateli by byla jistě poptávka i jinde. Nechceme jen pasivně přijímat a platit předepisované účty, zejména pokud bychom se k jejich výši nemohli náležitě vyjádřit. Budeme usilovat, abychom měli v těchto reformách silný hlas a aby při nich bylo pamatováno na naše zájmy a potřeby.
Tady bych se zastavil. Bylo zde zmíněno i z úst pana ministra a potom i v ostatních příspěvcích, úrazové pojištění. Pravdou je, že všichni bývalí ministři tento problém neřešili, protože náš systém je funkční. A když si vezmu, že ten podíl, tak jak zde bylo řečeno, činí 1,4 % a úrazového pojištění 0,1 % HDP, tak řešíme dosti nepodstatný problém. Ale začínáme s ním, protože jsme si ho dali do programového prohlášení vlády. Myslím si a obávám se, že věcný záměr, který zde byl prezentován, není dostatečně kvalifikovaně zpracován z pohledu zaměstnavatelů. Obávám se, že předání České správě sociálního zabezpečení bez finančních prostředků, bez dalších lidí není cesta, která by tento systém mohla uvést v život. A takové to, že to nic nebude stát, to je hezká proklamace, ale Česká správa sociálního zabezpečení má zcela jinou funkci. Myslím si, že s přechodem na jiný důchodový systém práce bude příliš mnoho. Čili my jsme se k tomu nemohli vyjadřovat, připravovali to zřejmě jiní odborníci, my to pouze platíme. Myslím si, že takový postup není přijatelný.
Je zřejmé, že důchodová reforma se nemůže omezit na dílčí parametrické změny současného průběžně financovaného systému, který i nadále považujeme za klíčový. Musí však zahrnovat opatření, která podstatně podpoří rozvoj soukromých doplňkových důchodových systémů, které dnes tvoří penzijní připojištění se státním příspěvkem, prováděné penzijními fondy, a životním pojištěním prováděným pojišťovnami.
Osmdesáté výročí přijetí vzniku zákona č. 221 z roku 1924 je pro nás proto především důvodem a příležitostí k aktivní práci na nových zákonech, které budou odpovídat současné době. Pokud k tomu samozřejmě budeme přizváni. První na řadě je nový zákon o nemocenském pojištění, od něhož především očekáváme, že zvýší odpovědnost zaměstnanců vůči systému a prostředkům, které na ně vynakládáme. Nesmí se zaměstnancům vyplatit být na nemocenské na úkor ostatních zaměstnanců i svých zaměstnavatelů. Chci zdůraznit, že jsou to právě zaměstnavatelé, kteří nesou důsledky takových výpadků zaměstnanců z práce.
Máme i další požadavky a výhrady vůči připravované úhradě. S kontroverzním poskytováním náhrady mzdy za prvních 14 dnů trvání pracovní neschopnosti mohou zaměstnavatelé souhlasit, jen budou-li mít účinné prostředky k zabránění zneužívání pracovní neschopnosti a bude-li jim v adekvátní výši sníženo pojistné na nemocenské pojištění. V žádném případě se nesmíříme s tím, aby již předem bylo snad počítáno s případnými přebytky pojistného a jejich převody do státního rozpočtu, jak tomu v některých případech bylo. Skryté zdanění je pro nás nepřijatelné.
Dámy a pánové, závěrem mi dovolte, abych popřál všem současným i budoucím pojištěncům, aby připravovaný nový zákon o nemocenském pojištění i reformy dalších systémů, zejména důchodová reforma, úspěšně navázaly na tradici kvalitních a na novou dobu moderních zákonů v této oblasti zahájenou prvním komplexním zákonem o sociálním pojištění. Děkuji za pozornost. (Zpět na úvod)
Prezentace Ing. Zdeňka Lišky

BLOK II: ÚLOHA SOCIÁLNÍHO POJIŠTĚNÍ A JEHO NOSITELŮ V MEZINÁRODNÍM KONTEXTU

Ing. Ľudovít Kaník, ministr, Ministerstvo práce, sociálních věcí a rodiny SR
Vážené dámy, vážení pánové. Je mi ctí, že si společně s vámi mohu připomenout 80 let sociálního pojištění v Čechách i na Slovensku. Jsou tu společné kořeny, ze kterých vycházíme. Děkuji proto především za pozvání panu ministrovi Škromachovi a ústřednímu řediteli Hoidekrovi. Jsem rád, že si právě v tomto kruhu můžeme připomenout převratné sociální dílo, ale i příkladnou politickou odvahu pana ministra Rašína, doktora Wintera, profesora Schönbauma, Engliše a dalších. V nelehkých podmínkách sociálního i politického napětí, které provázely zrod mladého československého státu, dokázali postavit základy jednoho z nejmodernějších sociálních systémů v tehdejším světě.
Opravdu i po osmdesáti letech můžeme být hrdi na jejich zakladatelské dílo. Jsem velmi rád, že se pokoušíme navazovat na tuto tradici i na Slovensku. Minimálně v tom, že i my chceme být v mnohých oblastech první, i my v mnohých oblastech klademe v jistém rozsahu možná průkopnické dílo a jdeme neprobádanými cestičkami.
Tento odkaz a zároveň výzva je velmi aktuální, možná aktuálnější právě v tomto období, kdy se nejen v našich dvou státech, ale v celém moderním světě mění rámce a podmínky udržitelnosti sociálního systému – systému sociálního zabezpečení.
V roce 1924, kdy byl přijat zákon o sociálním pojištění, probíhal v celé Evropě, ale i v USA proces budování důchodových systémů. Vyznačoval se zaváděním povinných systémů sociálního pojištění, čímž se postupně staly nejvýznamnější součástí veřejných rozpočtů všech rozvojových států. Vývojem vlády převzaly funkci dominantního poskytovatele starobních důchodů, staly se pilířem sociálního pojištění, a později i klíčovým prvkem států v západní Evropě.
Rozvinuté státy však nyní narážejí na bariéry udržitelnosti systémů sociálního zabezpečení a blahobytných společností. Našim státům osud tak nepřál jako vyspělým západním zemím a desetiletí devastace hospodářství vedla sice k široké egalitářské sociální péči, která ovšem v tržních podmínkách neumožňuje našim slabším vrstvám a důchodcům plnohodnotný život, ale ve velkém rozsahu jen přežívání.
V současnosti spolu se západní Evropou a celým světem čelíme tlaku globálních procesů. Civilizačních změn, které jsou provázeny především negativním demografickým vývojem, vysokou mobilitou obyvatelstva a migračními vlnami. Konec 90. let přinesl i jiné pohledy na rovnováhu mezi státem a občanem. Naše míra připravenosti, ale i ochoty hledat odpovědi na nové výzvy konce 90. let v globalizovaném světě, je však přirozeně odlišná.
Zatímco vlády států blahobytu jsou a budou nuceny pod obrovským ekonomickým tlakem redukovat rozsah sociálního státu, což se přirozeně děje za velkého odporu zájmových skupin, odborových sdružení, ale i širokých vrstev obyvatelstva, naše úloha je podle mého názoru do značné míry jiná.
V nových demokraciích složitosti transformace vyvolávají jiné druhy sociálního očekávání. Obyvatelstvo předpokládá, že životní standard bude vyšší a radikálně a co nejdříve se přiblíží úrovni v integrované Evropě. Z tohoto pohledu zpravidla nemáme principiálních velkých odpůrců potřeby zavedení reformy. Zato však máme neúměrné vysoké očekávání společnosti a samozřejmě rozdílné názory na samotnou reformu a cestu, jakou se máme vydat.
Také na Slovensku roste tlak na veřejné fondy sociálního pojištění. Je způsobený demografickým vývojem, ale i nízkým podílem aktivního obyvatelstva v ekonomice. Na odborných či politických fórech se diskutuje především o dvou zásadních možných přístupech k reformě důchodových systémů. Bude to cesta zvyšování státních zasahování prostřednictvím buď růstu odvodového zatížení, zvyšování důchodového věku, nebo se zapojením fondů spoření a vlastnictvím osobních účtů.
Loni v květnu jsem v Praze na konferenci, která se věnovala problematice důchodových systémů, hovořil o záměru slovenské vlády principiálně zreformovat penzijní systém. Důchodová reforma byla tehdy ve stadiu legislativní přípravy a náročné diskuse a schvalování v parlamentu. Dnes, chvála bohu, už 10 měsíců fungujeme v zreformovaném průběžném pilíři, který se rozběhl 1. ledna tohoto roku, a připravujeme se na ostré spuštění spořicího druhého pilíře, který začne fungovat od ledna 2005.
Zreformovaný průběžný pilíř vnesl do důchodového systému princip spravedlnosti, protože výše důchodů zohledňuje především výši mzdy a počet odpracovaných let, ze kterých občan do systému přispívá. Tímto krokem jsme vytvořili plný pojistný systém a přesunuli aspekt solidarity do systému sociální pomoci, financované z daní občanů prostřednictvím státního rozpočtu. Důchodcům s velmi nízkými důchody takto dáváme možnost zlepšit sociální situaci prostřednictvím sociální dávky.
Třetí pilíř, který je na Slovensku rovněž zaveden, prochází rozsáhlými změnami. Především je to rozšíření možností využívat a používat jako třetí pilíř nejen specializované produkty u nás doplňkového důchodového pojištění, ale i jiných finančních produktů, které poskytují banky, životní pojišťovny a další subjekty kapitálového trhu, pokud splní podmínku dlouhodobosti, vázanosti. Všechny tyto systémy od ledna příštího roku budou daňově zvýhodněny a investování v těchto systémech bude daňově podporováno.
Přesun části odvodů ze státního systému na osobní účty občanů a vytvoření spořicího pilíře však považuji za nejrozhodnější a dlouhodobou klíčovou odpověď na krizi veřejných fondů sociálního pojištění. Tento krok zavádí do důchodového systému spravedlnost, individuálnost, soukromé vlastnictví s velkým důrazem na bezpečnost jednotlivých zdrojů.
Tím, že zabezpečení ve stáří se bude realizovat z více zdrojů spolu s dalšími faktory, vytváříme základní předpoklad pro vyšší životní úroveň důchodců i pro výši důchodů. Otázka procentuální výše odvodů na osobní účty je jistě specifikem každého systému a jednotlivých států. Je podmíněna stavem veřejných fondů, demografickými tendencemi, ale i politickým prostředím, které může být víc nebo méně nakloněné posilování soukromého charakteru důchodového zabezpečení občanů.
Jsem velmi rád, že Slovensko se s 9% sazbou odvodů do druhého pilíře zařadilo z hlediska velikosti spořicího pilíře spolu s Polskem, Maďarskem a Chorvatskem do čela zemí v rámci celé Evropy. Průvodním znakem důchodové reformy však musí být i snižování tlaku v dalších veřejných fondech, jako jsou fondy invalidity či nemocenského pojištění. Právě tyto fondy a jejich čerpání způsobují náraz počtu ekonomicky neaktivních občanů a nemalou měrou tak přispívají ke krizi pojistných systémů v rámci celé Evropy.
Snad nemusím zdůrazňovat, že v těchto oblastech jsou těmi nejnepopulárnějšími, které vlády, pokud se tak rozhodnou, musí učinit. Na Slovensku jsme od 1. ledna tohoto roku snížili celkové odvodové zatížení o 3,2 % a zároveň jsme přesunuli vyplácení prvních 10 dnů pracovní neschopnosti na zaměstnavatele. Okamžitě to znamenalo výrazný pokles pracovní neschopnosti na současných 3,2 %.
Tato změna nebyla lehká a samozřejmě vítaná. Dnes je možno konstatovat, že po 10 měsících fungování přinesla reálné úspory nejen v oblasti veřejných financí, ale i reálné úspory samotným zaměstnavatelům. Rovněž jsme učinili výrazné změny v invalidním pojištění, kde máme ambici v průběhu tří let prozkoumat přiznané výše invalidity u všech uživatelů invalidních důchodů, snížit rozsah a výdaje tohoto fondu a zastavit tvorbu deficitu. A vytvořit tak další možnosti pro pokračování snižování odvodového zatížení.
To je jen několik praktických příkladů aktuálních zkušeností z našeho penzijního systému. 1. ledna příštího roku nás čeká implementace nového důchodového systému. Občané se začnou rozhodovat, zda zůstanou naplno jen v současném prvním pilíři průběžného systému, nebo si začnou zároveň spořit na osobní účty v druhém pilíři a přesunou tak polovinu zdrojů, které jsou určeny na starobní důchodové spoření, na svoje vlastní soukromé osobní účty.
Bude se jednat o mimořádně složité období, které určitě přinese řadu nových a možná i těžko předvídatelných, především technických problémů. Jsme však přesvědčeni, že jsme tímto rozhodnutím vytvořili klíčové předpoklady pro zdravý vývoj a že zejména budoucí generaci takto můžeme zanechat spravedlivější, efektivnější a stabilnější systém.
Dámy a pánové, v širším evropském kontextu můžeme konstatovat, že přijetím lisabonské strategie Evropská unie se rozhodla vsadit na flexibilitu. Avšak současný stav průběžných důchodových systémů v zemích EU vážně komplikuje dosáhnout vytyčených cílů a ohrožuje zároveň i rozpočtovou stabilitu jednotlivých států. V nejbližší době proto ani nepředpokládám, že budou reálné úvahy o harmonizování důchodových systémů. Každopádně si nemyslím, že by to bylo dobré. Je dobré, abychom každý hledali svoji cestu, přizpůsobenou domácím podmínkám a domácím tradicím, a abychom se na bázi výměny dobrých zkušeností mohli vzájemně inspirovat ke změnám a zlepšování jednotlivých systémů.
Před osmdesáti lety česká ekonomická škola přišla s progresivním zákonem o sociálním pojištění. Tehdy jsme v Československu reagovali na potřebu absence základních sociální jistot a zabezpečení. V dnešní době nejen v našich státech, ale v celé Evropě hledáme různé modely, jak sociální zabezpečení udržet, jak ho přizpůsobit novým trendům a cestám. Samozřejmě se nevyhneme různým ideovým i věcným pohledům na to, jak tyto systémy mají vypadat, kde má být hranice svobody a zodpovědnosti občana v občanské společnosti.
Po osmdesáti letech fungování sociálního pojištění v Čechách i na Slovensku dochází k nevyhnutelným přeměnám systému. Samozřejmě s různou intenzitou a v různých oblastech. Jsem rád, že reformními kroky na Slovensku můžeme k těmto změnám přispět. Věřím, že naše slovenská cesta, slovenská varianta reformy důchodového systému a sociálního zabezpečení bude prověřena časem a oceněna časem. Věřím, že přinese občanům kvalitnější, bezpečnější a výkonný systém. Doufám, že bude moci být inspirací pro hledání nejlepších cest ke stabilním, efektivním a výkonným systémům sociálního zabezpečení.
Slyšel jsem v rámci velmi zajímavých příspěvků, které tu zazněly, o některých prvcích, velmi důležitých pro úspěšnou implementaci důchodových reforem. Jedním z nich byla potřeba širšího nebo co nejširšího celospolečenského konsensu. Určitě je to velmi správný názor. Přidám k němu další: správné načasování, politickou odvahu a rychlost realizace. Je to nevyhnutelné pro to, aby každá důchodová reforma spatřila světlo světa a aby byla úspěšná. Děkuji za pozornost. (Zpět na úvod)

JUDr. Igor Lipták, člen Rady ředitelů, Sociální pojišťovna SR
Vážení páni ministři, dámy a pánové. Doufám, že budete se mnou souhlasit, že při hodnocení posledního období problematika sociálního zabezpečení nebyla nikdy tak aktuální, jako je v současnosti. Svým způsobem lze říct, že země v současnosti transformující se nebo země s vyspělou ekonomikou v menší či větší míře přehodnocují problematiku sociálního pojištění, především důchodového pojištění, a snaží se hledat nejlepší způsoby a nejlepší řešení pro svůj stát.
Domnívám se, že nemůže být lepší příležitosti, než je 80. výročí existence úplně nového, z hlediska toho období, úplně nového řešení, a v zásadě daného základu sociálního pojištění, nového řešení, ať už invalidního, nemocenského nebo starobního pojištění, aby při této příležitosti jsme se možná i my zamysleli nad tím, kde se nacházíme, čeho jsme dosáhli, co jsme udělali. Velmi se mi líbila přednáška pana ředitele Krále, především v souvislosti s odkazem, jak se přistupovalo k tvorbě jednotlivých zákonů, jak se hledala jednotlivá řešení. Abychom si při této příležitosti i my osvojili tento postup a pokusili se najít pro tu kterou společnost, tu kterou zemi s přihlédnutím na určité danosti optimální řešení.
Zaznělo tu několik doporučení. Já se ztotožňuji prakticky se všemi. Chtěl bych se pokusit, i když mi možná všichni povíte, že je to logické, naznačit další. Kdybych velmi zjednodušil celý reformní proces, tak to mohou být tři slova: co, za co a kdo. Co budeme řešit? Jak budeme transformovat jednoduše věcnou problematiku, finance, z čeho to zabezpečíme atd. Ale kdo je ten nositel, ten realizátor výkonu, který to v konečném důsledku zabezpečí v praxi. Můžeme mít perfektně vypracované první dvě problematiky, jestliže nám to jednoduše nositel výkonu nezrealizuje. Opakuji. Abychom při každém větším nebo menším transformačním kroku nezapomínali i na nositele. Obrazně řečeno periferním viděním, abychom ho vnímali, zda je schopen realizovat to, co zrealizujeme v mysli, co napíšeme, co schválíme. Aby on v konečném stadiu dotáhl do úspěšného konce celý reformní proces, celý krok.
Když budu hodnotit z pohledu výročí existence zákona o sociálním pojištění, dalo by se říct, že přibližně 70 let bylo společnou minulostí. Významný mezník nastal v roce 1993, kdy slovenská společnost v této oblasti šla trochu odlišným způsobem a zvolila trochu jiné cesty.
Především to bylo v rovině výkonu. V rovině výkonu, a tady bych chtěl upřít vaši pozornost na možný druhý problém, který dnes už zazněl, aspoň z mého pohledu, v rovině výkonu vznikla pro zabezpečení a realizaci tří oblastí nemocenského pojištění, důchodového pojištění a zdravotního pojištění Národní pojišťovna jako veřejnoprávní instituce. Myslím si, že pozitivum je to, že v tom období se vytvořila instituce oddělená od struktury státních orgánů, byla skutečně veřejnoprávní se samostatným mechanismem, samostatným řízením. Ale domnívám se, že negativem bylo to, že spojila oblasti z mého pohledu neslučitelné. Spojila oblast finanční – tím mám na mysli nemocenské pojištění a tehdy důchodové zabezpečení, dnes už pojištění, s oblastí, předmětem, kterým je poskytování služeb.
Tento krok v našich podmínkách doznal změny v tom smyslu, že se vytvořila v roce 1995 Sociální pojišťovna, která zabezpečovala nebo realizovala výkon už jen nemocenského pojištění a tehdy důchodového zabezpečení. Vzhledem k tomu, že i v současnosti se minimálně diskutuje i otázka míry sloučení a kompatibility zdravotního pojištění s nemocenským pojištěním. Že na Slovensku se diskutuje, a legislativně je už vytvořeno i prostředí pro to, aby výkon nemocenského pojištění mohl být realizovaný i jiným subjektem než Sociální pojišťovnou. Minimálně dávám tuto otázku, tento problém do pozornosti, aby byl v dostatečné míře zvážen, aby byl přehodnocen a aby až po důsledné diskusi se přijalo řešení, které vyhovuje dané společnosti.
Zásadním zlomem, samozřejmě po roce 1995, kdy vznikla Sociální pojišťovna se svým osobitým postavením, osobitou strukturou a orgány, mezitím probíhaly reformní práce, uzpůsobovaly se některé názory, koncipovaly se myšlenky. Zásadní změnou z pohledu časového je rok 2004, kdy bylo, myslím, správným způsobem, správným řešením, systémově určitě správným, možná s určitými problémy, s určitými - chci se vyhnout slovu nedostatky, ale minimálně otázkami, které je potřeba prodiskutovat, možná rektifikovat, ale z toho systémového pohledu určitě správným řešením, kterým se došlo v zásadě k vytvoření sociálního pojištění.
Když hovořím o důchodovém pojištění, zabezpečení, tak ještě ve staré stovce (zákon č. 100 z roku 1988). A když hovoříme o nemocenském pojištění, bohužel, jak už tu bylo naznačeno, ale my už to prvenství mít nebudeme, v zákoně č. 54 z roku 1956. Ale od tohoto roku došlo k zásadní změně. Zásadní změna, jak bylo řečeno, která počítá se třemi pilíři. Nositelem prvního má být Sociální pojišťovna. Samozřejmě nositelem prvního průběžně fungujícího finančního systému.
Pozitivem celého koncepčního řešení, a to bych chtěl zdůraznit, trochu možná proto, že jsem občanem Slovenské republiky, s hrdostí, je komplexnost řešení. Podařilo se nám vytvořit právní úpravu, která pojímá komplexně problematiku sociálního pojištění. Hodně se hovořilo o nemocenském pojištění. Pokusím se poukázat jen na zásadní změny, které Sociální pojišťovna zabezpečuje a se kterými se někdy možná i trochu trápí. Zrealizovali jsme už výkon placení nemocenského až od 11. dne, tzn. příspěvek v nemoci zaměstnavatel platí za 10 dní. Převzali jsme nebo přebíráme a do konce roku převezmeme výplatu nemocenského od zaměstnavatelů, což hodnotím velmi pozitivně. Tím se nám podařilo snížit z pohledu předcházejícího období výši pracovní neschopnosti v porovnatelných obdobích zhruba o 1 až 1,5 %. Jen pro vaši zajímavost, v měsíci dubnu a září se pohybovala pracovní neschopnost na úrovni 3,2 %.
Samozřejmě, že jsme uplatnili úplně nový způsob nebo změnili způsob výpočtu nemocenského. Je už v podstatě zásluhovější a ve větší míře odráží náhradu ztráty příjmu občana při pracovní neschopnosti. Největší problém logicky, a kolegové z České správy sociálního zabezpečení velmi dobře vědí a velmi dobře si pamatují rok 1995, kdy se měnila jejich věcná problematika důchodového pojištění, že to trochu problém učinilo. Udělalo to problémy i nám, protože zásadně jiným způsobem jsme změnili výpočet důchodů, který je absolutně neporovnatelný. Je to zcela o něčem jiném. A co je z pohledu klientů zajímavé, například jsme převzali vypisování žádosti o důchod od zaměstnavatelů. Desítky let jsme si nedovedli ani představit, že by to mohl dělat někdo jiný. Nyní to sepisují naše pobočky. Vedeme individuální účty i pro první pilíř. Zasíláme, respektive do konce tohoto roku máme zaslat výpisy individuálních účtů pro občany narozené do roku 1951. Což je jedno z doporučení o přehlednosti a informovanosti.
Samozřejmě dílčí otázky, jako je valorizace, automatizované zpracování, kdybych to měl velmi jednoduše říct, jsou už mimo orgány státu. Jednoduše daná kritéria, pokud se naplní ve stanoveném termínu, Sociální pojišťovna realizuje nároky občanů.
Co se týká organizace jako takové – Sociální pojišťovna nadále zůstala veřejnoprávní institucí. Nadále není součástí orgánů státní správy. Osobně považuji za správné, že se zmírnilo její postavení, zvláště pokud si uvědomíme, že realizátorem sociální politiky ve státě, ve společnosti je vláda, tak se částečně oslabilo její postavení. Ale ve svém základu je nadále institucí, která spravuje finanční prostředky sama.
Domnívám se, že lze souhlasit s názorem, který byl prezentovaný v materiálech, které jsme dostali. Které vyslovil ústřední ředitel České správy sociálního zabezpečení Jiří Hoidekr. Když oni dokázali zvládnout tuto problematiku, měli bychom se o to pokusit i my. Měli bychom se o to pokusit i vzájemnou spoluprací. Já bych ještě doplnil, že je naší povinností se o to pokusit. Je mi jasné, že tady nevyřešíme otázky, které jsou možná hodny několikadenních konferencí, ale minimálně se nám vryjí do paměti a budeme o nich přemýšlet a předávat je dál. Minimálně se naučíme naslouchat a minimálně budeme chtít, aby i naším přičiněním se zvýšila úroveň sociálního pojištění.
Chci věřit, že se nám podaří vytvořit sociální pojištění, které by bylo na jedné straně skutečně sociálním, splnilo by charakter sociálního, na druhé straně by respektovalo princip adresnosti, individuality a zásluhovosti a respektovalo by osobní práva občanů. Samozřejmě v podmínkách přísně pojistných tak, aby státem, vládou realizovaná sociální politika i těmito prostředky vytvořila nebo se minimálně pokusila o vytvoření sociálně spravedlivé společnosti. Děkuji vám za pozornost. (Zpět na úvod)

Dalmer D. Hoskins, generální tajemník, Mezinárodní asociace sociálního zabezpečení (ISSA)
Dobré dopoledne, dámy a pánové. Jsem velmi rád, že zde mohu být, a přináším vám pozdravy od Mezinárodní asociace sociálního zabezpečení.
Jak víte, vaše země a vaše instituce hrály významnou roli od samotného počátku této asociace. Chci to zde krátce zmínit, protože někteří z vás si možná nejsou vědomi toho, že jde o skutečně jedinečný český příspěvek nejen k Mezinárodní asociaci sociálního zabezpečení, ale vůbec ke koncepci sociálního zabezpečení jako takového. Tato myšlenka zakořenila zde v Praze a odtud byla rozšířena do dalších částí světa. Mezinárodní asociace sociálního zabezpečení je stará asi 76 let, a vy si připomínáte už 80. výročí. Brzy po založení vaší instituce se všichni sešli v Bruselu a česká strana patřila k 17 zakládajícím členům původní organizace, ze které se stala Mezinárodní asociace sociálního zabezpečení. Je to tedy již velmi dlouhá historie.
První prezident asociace Leo Winter působil v letech 1927–1928 a po něm překvapivě nastoupil další Čech – Václav Němeček. Byl velice důležitou osobou v historii této asociace, protože předsedal od roku 1936 do roku 1947, tedy v průběhu těžkého období druhé světové války, kdy se Světová organizace práce a tato asociace přemístily do Kanady, aby tam ve své činnosti pokračovaly. Další důležitou osobou s českými kořeny byl pan Oswald Stein, který působil ve Světové organizaci práce jako generální ředitel do roku 1940. A dalším generálním ředitelem, který byl českého původu, byl Leo Wildman, se kterým jsem dokonce měl tu čest i krátce spolupracovat. V sedmdesátých letech po něm nastoupila další osoba českého původu, Vladimír Rys, který je pravděpodobně dnes tady v této místnosti. Ano, to je můj bývalý šéf. Když jsem nastupoval do pozice generálního ředitele, tak jsem ji přebíral od něj. Někdo se mě dokonce ptal, zda člověk musí být Čech, když chce být generálním ředitelem ISSA? Odpověděl jsem, že bohužel nemám český původ, ale od českých kolegů, od těchto velkých osobností, jsem se mnohému naučil. Všichni tito lidé, které jsem připomněl (pokud jsem na někoho zapomněl, tak se omlouvám) přispěli k vývoji a historii sociálního zabezpečení. Například ještě Antonín Zelenka, Josef Suchar a řada českých kolegů, kteří pracovali v Mezinárodní organizaci sociálního zabezpečení. Vidíte, že tradice českých osobností je velice dlouhá a bohatá.
Žádná jiná země nepřispěla k historickému vývoji této asociace tak jako Česká republika nebo Československo. A proč tomu tak je, by mělo být předmětem studií, protože je to skutečně velice významná kapitola. Vliv tohoto státu byl cítit v různých oblastech světa, protože, jak víme, u vás doma to leckdy nebylo snadné, mnozí občané odsud odjeli a pracovali jinde. Přinesli českou tradici do USA, Kanady, Austrálie i na Nový Zéland. Dokonce jsem potkal po válce jednoho odborníka až v Japonsku, kde se zasloužil o vytvoření japonského systému sociálního zabezpečení.
Dnes si připomínáme 80. výročí a já mám ještě v čerstvé paměti zasedání Mezinárodní asociace sociálního zabezpečení v Pekingu, které proběhlo před několika týdny. Chci se s vámi podělit o to, co se děje v oblasti sociálního zabezpečení přímo teď, a to v různých částech světa. Kdybyste byli v Pekingu se mnou, zjistili byste, že je ve vzduchu cítit velký optimismus, co se týče sociálního zabezpečení. My, kteří pracujeme v této oblasti již dlouho, jsme byli velmi překvapeni, jaká víra a optimismus v budoucnost sociálního zabezpečení a jeho roli ve světě panuje. Je zde cítit jistota, že lidé začínají chápat, že moderní ekonomický rozvoj nemůže existovat bez silného systému sociálního zabezpečení. Je tedy zřejmé, že ekonomie a sociální politika musí jít ruku v ruce. Pokud tomu tak není, daná společnost a země podstupují velké riziko, že ztratí rovnováhu.
Přesto bych chtěl ještě říci, že byla zřejmá určitá dohoda, určitý konsensus, že už jsme opustili období živých diskusí o tom, zda je lepší veřejný nebo soukromý systém, stát nebo jednotlivec. Víceméně jsme přijali, že v budoucnosti půjde o tzv. smíšené systémy, které budou složeny z různých přístupů, ať už to bude průběžný systém, fondový, veřejný, soukromý, povinný, dobrovolný... Bude to velice složitý smíšený systém. A v tom spočívá do budoucna velká úloha Mezinárodní organizace práce, ISSA a ostatních organizací. Jak budou tyto systémy fungovat? Jak budou všechny tyto prvky zapadat do sebe, aby vytvořily koordinovaný systém, který bude poskytovat adekvátní ochranu všem členům společnosti, tedy i ohroženým skupinám, nezaměstnaným, ženám, invalidům atd. To bude skutečně mimořádně obtížný úkol.
Druhý problém, a říkám to právě zde, na tomto fóru, kde jsou lidé, kteří znají celou historii sociálního zabezpečení, spočívá v tom, že mnohé země už ztratily zájem o evropské modely. Systémy, které vznikly zde a byly přeneseny například do Latinské Ameriky a do Asie, zřejmě už také došly na svou vlastní křižovatku. A v jednotlivých státech světa se dívají na možnosti svých vlastních modelů. Zjišťují, že modely, které si vypůjčily, už nebudou pro ně nejvhodnější. O jaké modely tedy půjde například v Africe, v Asii nebo v Latinské Americe? To je také důležitá otevřená otázka do budoucnosti.
V mnohých z těchto států vidíme, že se snižuje počet osob, které přispívají do systému sociálního zabezpečení. Stále se zvyšuje neformálnost jednotlivých systémů. Řada nových pracovních míst v Latinské Americe je v tomto neformálním sektoru. To znamená, že lidé nejsou registrováni, neplatí daně a nejsou pokryti sociálním zabezpečením. A to je skutečně obrovská výzva, kterou budeme muset v budoucnu řešit. Ekonomika se globalizuje, mluvíme o tom, že svět se stále zmenšuje, ale musím říci, že v mnoha směrech se systémy sociálního zabezpečení stávají spíše stále pluralističtějšími. Se starými modely soutěží stále více nových modelů. Někdy se jim říká mikropojištění, jinde jsou to tzv. komunitní ochranné systémy a pánové jako Vladimír Rys budou pobaveni, že dnes se opět zvyšuje zájem o systémy, které jsou založeny na testování příjmů a na univerzálních příspěvcích vyplácených ze státního rozpočtu. To, co bylo před 20 lety považováno za překonané, se nyní opět vrací. Země jako je Brazílie, Jihoafrická republika, Indie a jiné experimentují se státními nepříspěvkovými penzemi.
Takže myslím, že máme dnes výbornou příležitost zamyslet se nad tím, kam kráčíme, a připomenout si, že sociální zabezpečení je důležité, ale bude mít různé podoby v různých státech světa. Já nyní skončím a doufám, že bude ještě příležitost k diskusi nejen o české historii a budoucnosti, ale také o mezinárodních tématech. Děkuji vám za pozornost. (Zpět na úvod)

Hermann von Gersdorff, ředitel úseku sociální ochrany, Světová banka
Děkuji vám za pozvání na tuto konferenci. Velmi zřídka se stává, že oslavujete 80 let něčeho. A je mi velkou ctí, že zde mohu reprezentovat Světovou banku. Jsem rád, že jsem přišel v pravý čas, protože obsah mé přednášky v zásadě odpovídá na to, co tu bylo již zmíněno. Protože se snažíme nově pojmout - a mluvím teď o Světové bance - rámec sociálního zabezpečení. Řada věcí, o kterých diskutujeme, je zde sice už 80 let, ale věřím, že některé z nich tvoří určitý rámec pro nové pojetí a nový přístup k sociálnímu zabezpečení.
Snažíme se nově pojmout vůbec celý koncept sociální ochrany. Světová banka se soustředí především na boj s chudobou. Po mnoho let jsme se snažili bojovat s chudobou, jak jsme mohli, ale zjistili jsme, že jde vlastně o velmi špatně definovaný cíl. Chudoba a chudí se mění, v každé zemi lidé do chudoby upadají a naopak se z ní dostávají. Vždy máte určitou skupinu velmi chudých lidí, ale většinu tvoří lidé, kteří nejsou chudí vždy, záleží na rizicích a otřesech, se kterými se setkávají. Někdy zchudnou, jindy ne. Samozřejmě některé okrajové skupiny mají tendenci zchudnout častěji než jiné, a tyto skupiny čelí jiným typům rizika. Mnohým zdrojům rizika čelí domácnosti.
Mnohá rizika jsou v systémech sociálního pojištění pokryta, jako riziko nezaměstnanosti, invalidity, staroby atd. Ale naše banka se snaží dívat globálněji, což zahrnuje další rizika, například sucha, povodně a finanční kolaps. Způsob spolupráce při řízení sociálních rizik spočívá v tom, že musíte mít více strategií. Nejdůležitější jsou prevence, mírnění rizika a zvládání rizika. K řízení těchto strategií jsou potřeba různé mechanismy, které nazýváme neformální, tržní a veřejné. Jde o to, jak spojit poskytovatele těchto rizikových nástrojů (samotné domácnosti, obce, nevládní organizace, vlády) s těmi, kdo je potřebují? Nejjednodušší je práce s formálně zaměstnanými, ale jak už jsme zmínili, v řadě latinskoamerických nebo afrických zemí roste velmi rychle neformální sektor. A tito lidé budou potřebovat jiné mechanismy.
Jak už jsem řekl, máme v zásadě tři strategie. První je prevence rizika, tak aby se snížila pravděpodobnost negativních rizik. To je například očkování, aby se lidé tak snadno nenakazili; či lepší vzdělání, kterým předejdete nezaměstnanosti; nebo zavlažování, aby se předcházelo suchu. Můžete se snažit o maximální prevenci, ale přesto nouzové situace někdy nastanou. Proto existují strategie ke zmírnění rizika, to znamená omezení škod na co nejmenší míru. Zde mají instituce sociálního zabezpečení důležitou roli. Například v případě pracovních úrazů musíte přemýšlet o rehabilitaci pracovníků, pro případ sucha budovat přehrady. Avšak v řadě případů se vám nepodaří tyto otázky vyřešit. Někdo se zraní a stane se invalidním, rehabilitace už není možná. Nebo když člověk zemře, také už se nedá mnoho udělat, alespoň zatím. Nyní nastává otázka, jak se nejlépe s nastalou situací vyrovnat, to je třetí část strategií, která je velmi důležitá.
Co se týče nástrojů řízení rizika, některé mechanismy jsou již zastaralé, například v Evropě ztrácejí neformální mechanismy svůj význam. Avšak velmi důležité jsou v jiných zemích, kde roste podíl neformální ekonomiky. Tam existují neformální mechanismy, jako je podpora společenství nebo nákup nemovitostí. Nebo i manželství, kromě mnoha jiných výhod, může být chápáno jako mechanismus pro řízení rizika, protože je snazší se s něčím vyrovnat, když jste na to dva.
V mnoha zemích se objevují tržní nástroje. Jedním z nich je soukromé pojištění, dnes se jeho možnosti s rostoucím významem pojišťovnictví stále rozšiřují, dále máte bankovní vklady, hotové peníze a řadu dalších nástrojů, o kterých se dnes diskutuje. Jak řekl profesor Tomeš, otázka by měla znít: pojištění, nebo prostor pro úspory. Trh bude pravděpodobně nabízet řadu nástrojů na řízení rizika založených spíše na úsporách. A pak je zda samozřejmě veřejné a povinné sociální pojištění, které je jedním z nejdůležitějších nástrojů sociální pomoci.
Abych tedy uzavřel svou prezentaci, v současné době diskutujeme o tom, že každá instituce sociálního zabezpečení musí pracovat s neformálními a tržními nástroji. To znamená, že správy sociálního zabezpečení musí vědět, co se děje, a dokonce umět i předvídat, jakým směrem se ubírá nový trend. Nesmí pouze reagovat, musí pracovat aktivně a rozumět tomu, jak se vyvíjí trh.
Pokud jde o nástroje a politiky sociálního pojištění, měli bychom víc pomáhat jednotlivcům a domácnostem, aby lépe řídili svá rizika. Kde jsou mezery? Něco řeší neformální mechanismy, trh také přichází s novými nástroji, ale kde se jim nedaří? Jak může sociální pojištění pomoci jednotlivcům a domácnostem zvládat nebo řídit rizika tím, že pokryjeme tyto mezery? A pak je důležité podporovat také extrémně chudé. Jak už jsem řekl v úvodu, vždy bude existovat jádro lidí, kteří se z chudoby nikdy nedostanou.
Chtěl jsem svým příspěvkem nastínit některé otázky, o kterých budeme diskutovat také v budoucnu, když budeme přemýšlet o budoucnosti sociálního zabezpečení. Velice vám děkuji za pozvání. (Zpět na úvod)
Prezentace pana Hermanna von Gersdorffa (v angličtině)

Elaine Fultz, specialistka na oblast sociálního zabezpečení, Mezinárodní organizace práce (ILO-CEET)
Jménem Mezinárodní organizace práce (ILO) vám chci co nejvíce poblahopřát k 80. výročí, protože máte skutečně co oslavovat: nejen dlouhou tradici svého systému sociálního zabezpečení, nýbrž i přínos vašich odborníků k celému systému a vývoji sociálního zabezpečení ve světě. Když jsem si připravovala tento příspěvek, byla jsem znovu příjemně překvapena rolí, kterou čeští odborníci hráli v systému sociálního zabezpečení v mé organizaci, v Mezinárodní organizaci práce, po celou dobu její historie. V podstatě v každém desetiletí historie Mezinárodní organizace práce jsme mohli najít nějakého významného českého odborníka. Uvedu jen několik význačných příkladů:
Edvard Beneš byl zakládajícím členem Mezinárodní organizace práce. Zúčastnil se první konference v roce 1919 a dokonce předsedal sedmé konferenci v roce 1925. Ve 30. letech pracoval v odboru sociálního pojištění Oswald Stein. Našla jsem si práci z roku 1943, kde byl nazván největším odborníkem na sociální zabezpečení. A v padesátých letech jsme měli Leo Wildmana jako generálního tajemníka ISSA a Antonína Zelenku, který působil jako vedoucí divize pojistné matematiky Mezinárodní organizace práce. Takže v padesátých letech byla jak ISSA, tak odbor sociálního zabezpečení ILO pod českým vedením. Profesor Igor Tomeš pracoval pro Mezinárodní organizaci práce v šedesátých letech a už jsme slyšeli, že v sedmdesátých letech to byl Vladimír Rys, který převzal vedoucí roli v Asociaci sociálního zabezpečení. A jeho úspěšné činy byly také zmíněny při oslavě 50. výročí existence Mezinárodní asociace sociálního zabezpečení v roce 1987 v Madridu.
Vůdčí role českých odborníků se v ILO projevuje i dnes. Například má kolegyně Alena Nešporová pracovala v Mezinárodní organizaci práce v Budapešti a nyní je v Ženevě, kde prosazuje koncepci tzv. flexibilního zabezpečení na trhu práce, v němž se kombinuje uznání toho, že zaměstnavatelé potřebují určitou flexibilitu na trhu práce, s uznáním faktu, že pracovníci mají zvýšenou potřebu sociálního zabezpečení v méně jistém ekonomickém prostředí. Tento princip flexibilního zabezpečení například poukazuje na potenciální výhody spojení liberalizace trhu se zlepšením pojištění nezaměstnanosti.
Pak je tu Luděk Rychlý původně z Ministerstva práce a sociálních věcí, který je nyní velmi významným členem ILO v odboru sociálního dialogu. Zaměřuje se tam mimo jiné na dynamiku sociálního dialogu při penzijních reformách v našem regionu.
Konečně Jiří Král, ředitel divize sociálního pojištění na ministerstvu, spolupracuje již léta s pobočkou pojistné matematiky ILO v Ženevě i s kanceláří v Budapešti. Nedávno spolupracoval jako odborný poradce na našich projektech v zemích jihovýchodní Evropy, jako je Albánie a Rumunsko.
Česká vláda se navíc nedávno stala dárcem, když poskytla ILO finanční prostředky pro činnost na Balkáně, včetně národního a regionálního vzdělávání o sociálním dialogu. ILO si této podpory velice váží.
Doufám, že těchto několik příkladů dostatečně ukazuje, jak silný vliv na práci ILO v oblasti sociálního zabezpečení měli odborníci a státníci z vaší země. A nyní přejdu k tomu, o čem jsem měla hovořit – jaké jsou dnes priority různých mezinárodních organizací v sociálním zabezpečení.
Jak známo, priority Mezinárodní organizace práce jsou zakotveny v úmluvách o sociálním zabezpečení. Ty v podstatě představují souhrnné znalosti všech členských států, které tyto úmluvy postupně vyvinuly a ratifikovaly. Nejdůležitější z nich je úmluva č. 102, která stanovuje minimální standardy. Ty se týkají pokrytí, dávek a kontroly. Požadují například, aby dávky sociálního zabezpečení:

Úmluva č. 102 také požaduje, aby stát přebral celkovou odpovědnost za poskytování dávek a řádnou správu sociálního zabezpečení. To znamená, že sice některé úkoly mohou být delegovány na soukromé subjekty, ale vlády nemohou předat tuto svou celkovou odpovědnost.
Je velmi důležité, že úmluvy ILO neupřednostňují žádné konkrétní typy nebo formy sociálního zabezpečení, například soukromý oproti veřejnému systému, systém univerzálních dávek oproti pojistnému principu, systému tzv. více pilířů oproti systému jednoho či dvou pilířů. Všechny formy sociálního zabezpečení považujeme za rovnocenné, pokud splňují minimální standardy. Úmluvy ILO tedy ponechávají vládám značný prostor k přizpůsobení svých systémů sociálního zabezpečení národním ekonomickým a sociálním podmínkám a preferencím.
Úmluva č. 102 má dlouhou historii, která sahá do roku 1952, a někteří se ptají, zda je stále ještě v současných podmínkách relevantní. A to je důvod, proč jsme v roce 2002 na naší mezinárodní konferenci práce vytvořili výbor, který se má této otázce věnovat. Tento výbor pro sociální zabezpečení přilákal velký zájem delegátů a jeho tripartitní vedení dospělo k dohodě a vypracovalo dokument, kterému říkáme nová dohoda nebo nový konsensus sociálního zabezpečení. Stanoví čtyři hlavní body:
Za prvé tento konsensus zdůrazňuje, že skutečně neupřednostňujeme žádný model sociálního zabezpečení. Uvádí se zde, že každá společnost si musí sama pro sebe rozhodnout, jak bude naplňovat potřeby svých občanů. Konkrétní prostředky jsou sekundární. Důležitá je vlastní ochrana, bez ohledu na to, jakou cestou je jí dosahováno.
Za druhé, a to je velmi důležité, podle výboru nejvyšší prioritou naší organizace by mělo být rozšíření sociálního zabezpečení na osoby, které nyní žádné sociální zabezpečení nemají. Tímto nám bylo implicitně řečeno, že nedávné diskuse, které se věnovaly tomu, zda je lepší veřejný systém nebo soukromý, průběžný nebo fondový, příspěvkově definovaný nebo dávkově definovaný – nejsou zdaleka tak důležité jako to, abychom se zaměřili na pracující, kteří dnes nejsou vůbec sociálně zabezpečeni. Výbor požaduje provedení výzkumu, technickou spolupráci a celosvětovou kampaň za rozšíření sociálního zabezpečení. To vše nyní probíhá.
Za třetí, pokud jde o penze, výbor se vyslovil k mezinárodní debatě o financování penzijních systémů. Připojil se k velké skupině odborníků, kteří tvrdí, že stárnutí populace bude mít dopad jak v průběžných, tak také ve fondových systémech. Krize způsobená stárnutím se proto nedá vyřešit přechodem na jinou metodu financování penzijního systému. Řešení demografického stárnutí musí být hledáno jinde, zejména v opatřeních na zvýšení zaměstnanosti. To je silné poselství „Nového konsensu“.
Konečně, výbor potvrdil naši dlouhodobou pozici, že dělníci a zaměstnavatelé by měli hrát v řízení systémů sociálního zabezpečení významnou roli. Uvádí se, že jejich zapojení je nejlepší cestou k tomu, aby byla zajištěna efektivnost a účinnost systému a jeho adekvátnost vůči těm, jimž má sloužit.
Všechny regionální pobočky, včetně té v Budapešti, kde působím, mají za úkol priority nového konsensu rozpracovat a zejména je přizpůsobit regionálním podmínkám. Pokud jde o střední a východní Evropu, domníváme se, že to vyžaduje:

ILO se těší na spolupráci s vaší vládou a sociálními partnery při řešení otázek, které přináší penzijní reforma. Vzhledem k tomu, že se váš reformní proces na několik let zastavil, máte výbornou příležitost poučit se z nedávných zkušeností v regionu a vzít je v úvahu pro své další kroky. Doufáme, že mimo jiné budete brát v potaz i naše studie a budete je vnímat s důrazem na principy začleňování, solidarity a demokratické správy, které tak jasně formulovali státníci, kteří dali podobu českému systému sociálního zabezpečení. Děkuji. (Zpět na úvod)

BLOK III: UŽITÍ INFORMAČNÍCH TECHNOLOGIÍ V SOCIÁLNÍM POJIŠTĚNÍ

Vladimír Mlynář, ministr, Ministerstvo informatiky ČR
Dobrý den, dámy a pánové. Děkuji za pozvání na tuto mimořádnou konferenci oslavující mimořádné dílo České správy sociálního zabezpečení. Ústřední ředitel ČSSZ Jiří Hoidekr mě požádal, abych přednesl krátké vystoupení, které by zarámovalo to, kam kráčí Česká republika obecně v budování informační společnosti. Dovolte mi, abych vás seznámil se základním dokumentem – Státní informační a komunikační politikou ČR.
Stručně zmíním cíle, ke kterým vláda směřuje. Zamyslím se nad některými východisky, v jakém stavu ČR je, jaké jsou předpoklady budování informační společnosti, zmíním roli státu a úkoly, které má před sebou stát. A nakonec připomenu projekty, které jsou realizovány ve spolupráci s Českou správou sociálního zabezpečení.
Cíle vlády do roku 2006 si můžete prohlédnout na obrazovce. Je jich celkem šest a v zásadě jsou podobné nebo stejné jako v EU. Jsou to všechno bezpochyby cíle, na kterých se shodnou politici, levice i pravice. Nebudu je speciálně komentovat. Myslím si, že jsou pro všechny srozumitelné.
Základní východiska, tedy to, kde ČR je nyní v budování informační společnosti, bych charakterizoval čtyřmi základními body.
U nás je nedokončená liberalizace komunikačního trhu. (Tedy máme nakročeno k rovné soutěži.)
Žijeme v zemi, kde máme absolutní dostupnost hlasových služeb a velké rezervy v datových službách. (Tedy v oblastech v připojení k základním službám.)
V ČR je připravena základní legislativa v oblasti informační společnosti a vláda svou politiku staví na technologické neutralitě a podpoře rozvoje informační společnosti prostřednictvím nabídky služeb a podpory trhu vzájemně si konkurujících technologií. Jinými slovy, filozofie vlády se dá shrnout asi takto: podpora různých technologií tak, aby si vzájemně konkurovaly a nabízely pro uživatele co nejlepší možnosti jak kvalitou, tak cenou.
Dostupné komunikační služby nebo cíle, jak dosáhnout, aby byly přístupné, vláda definuje na několika principech. Je to především regulace telekomunikačních služeb. Jsme v této oblasti plně v „main streamu“ evropském, funguje u nás asymetrická regulace, tedy cenová regulace, která umožňuje vstup na trhy konkurenci na základě umožnění regulace, regulátora, který usměrňuje dominantního operátora na trhu.
Vláda se však hlásí k myšlence regulace pouze jako k dočasnému nástroji. A to bych zdůraznil, že věří v nástroje trhu a soutěž trhu a počítá s regulací v telekomunikacích čistě jako s dočasným nástrojem. Speciální oblastí, která souvisí s problematikou e-Governmentu je potom podpora širokopásmových služeb vysokorychlostního připojení na internet. Vláda, stejně jako jiné evropské země, připravuje zvláštní politiku podpory vysokorychlostního přístupu a ustanoví speciální nástroje, jak tento vysokorychlostní přístup podpořit.
Aby služby v e-Governmentu mohly fungovat, musí být nejen dostupné, ale také bezpečné. Na sladu je několik bodů, které se týkají základních os, kterými vláda chce podpořit bezpečnou komunikaci na internetu. S Českou správou sociálního zabezpečení nejvíce souvisí poslední bod, myšlenka zavést jednotný bezvýznamový národní identifikátor.
Musím říci, že po dlouhých debatách s panem ředitelem Hoidekrem jsme se nakonec shodli. Vláda by měla v nejbližší době začít projednávat materiál, který by nastínil postupný přechod ČR na bezvýznamový národní identifikátor, který by nahradil rodné číslo – slovo postupně chci zdůraznit, protože půjde o proces na desetiletí.
Další rolí, kde je role státu zřejmá, je informační vzdělanost. Jde především o oblast školství a o připojení škol. V ČR jsme ukončili nebo končíme projekt INDOŠ, tedy zavádění internetu do škol, který byl dosud dělán centrálně. Nově vláda bude v příštích letech v tomto projektu pokračovat už decentralizovaně, tzn. každá škola bude mít větší svobodu při výběru jednotlivých operátorů.
Druhou věcí, která je v informační vzdělanosti vládním tématem, je problematika Digital divide. V ČR běží národní program počítačové gramotnosti, jehož cílem je, aby 50 % občanů bylo tzv. počítačově gramotných. Do těchto kurzů, které organizují různé instituce, je možno se v ČR přihlásit za 100 Kč na kurzy počítačové gramotnosti pro úplné začátečníky. Projekt má už několik desítek tisíc absolventů, úspěšně běží a jeho význam je především v tom, že přináší možnost počítačové gramotnosti mimo velká města. Tento program je především zaměřen na oblasti, kde není běžné vybavení počítači tak velké, jako je ve velkých městech.
Problematiku on-line služeb, tedy e-Governmentu, vláda chápe jako transformaci vnitřních a vnějších procesů ve veřejné správě s pomocí využívání informačních technologií. Základním projektem pro komunikaci s občany nebo projektu pro občany je Portál veřejné správy, tedy jednotná centrální brána do úředního světa ČR. A tím se také dostáváme k České správě sociálního zabezpečení, protože Portál veřejné správy, který v ČR běží rok, v tuto chvíli má dvě části. Jedna je informační a jsou na ní kompletní adresáře všech úřadů v ČR, zdarma přístupné kompletní texty zákonů jak českých, tak evropských směrnic, více než sto návodů na životní situace, tedy jak v jednotlivých úřadech postupovat apod. Druhá část je tzv. transakční, přes kterou lze přímo komunikovat se státem.
A to je důvod, proč jsem zde přítomen. Mohu potvrdit, že Česká správa sociálního zabezpečení je leaderem v ČR v oblasti zavádění informačních technologií. Veřejně prohlašuji, že kdyby všichni šéfové úřadů byli takoví jako pan Hoidekr, budoval by se v ČR e-Government rychleji.
Česká správa sociálního zabezpečení je první organizací, se kterou jsme spustili kompletní e-governmentovou implementaci v transakční části a dnes se podávají roční evidenční listy důchodového pojištění s využitím elektronického podpisu právě přes transakční část portálu. Projekt má za sebou už několik měsíců provozu. Doufáme, že navážeme dalšími úspěšnými projekty. Chápeme skutečně Českou správu sociálního zabezpečení jako klíčového partnera pro budování e-Governmentu a pro služby Portálu veřejné správy.
Další projekty portálu do roku 2006 umožní vyřizovat řadu dalších agend s využitím elektronického podpisu. Jsou to podobné agendy nebo podobné údaje, jaké předpokládají evropské dokumenty, že budou vyříditelné všude v EU s pomocí dálkového přístupu přes elektronický podpis.
Některé z těchto možností už fungují. Nově přibude žádost o vystavení osobních dokladů. Příslušný zákon už byl přijat. Daňové přiznání a platby daně z příjmů fyzických osob už jsou rovněž možné. Základní životní situace máme rovněž vyřízeny. Změna adresy na jednom místě, to je nejtěžší oříšek v budování e-Governmentu v ČR, protože gesce jednotlivých resortů jsou vymezeny zákonem. Je to tedy nejen technický problém, ale především legislativní problém. Platby sociálního a zdravotního pojištění zaměstnanců jsou také před námi. Přiznání platby daně z příjmů právnických osob, přiznání platby daně a spotřební, již možné je. Podávání některých statistických výkazů a celní deklarace částečně možné již v ČR také v tuto chvíli lze.
Z dalších služeb, které vláda předpokládá v oblasti elektronické komunikace, připomenu využívání elektronických tržišť a elektronických nástrojů pro zadávání veřejných zakázek. Legislativně je pro obě tyto cesty již otevřená možnost. Nyní se připravují technické nástroje.
Dále zmíním oblast elektronického zdravotnictví, kde je situace velmi složitá, především díky obecně složité situaci, ve které se nachází naše zdravotnictví. Problematika využití elektronických nástrojů je logicky bohužel v prioritách představitelů ministerstva zdravotnictví až na pozdějším místě než některé jiné, čistě ekonomické aspekty.
Konečně třetí a poslední věcí, kterou se vláda speciálně zabývá, je oblast elektronického obchodu, kde byl přijat speciální dokument Bílá kniha o elektronickém obchodu.
To jsou všechno oblasti, o kterých lze poměrně podrobně a dlouze mluvit. Předpokládám však, že na konferenci jste nepřišli poslouchat o elektronickém zdravotnictví, ale o elektronické Správě sociálního zabezpečení.
Na závěr bych chtěl ještě jednou ocenit Českou správu sociálního zabezpečení. Přestože vlastní ve své budově úžasný archiv, který je technickou památkou ČR a který mi skutečně vyrazil dech, když jsem ho viděl, je současně také velmi moderní institucí. Chtěl bych zde složit hold za dílo, které bylo vykonáno nejen v oblasti digitalizace dokumentů, ale především v cestě, kterou se Česká správa sociálního zabezpečení vydala. Je to instituce, která se dívá dopředu a z mého pohledu bych jí dal naprostou jedničku a poděkoval jí. A vám děkuji za pozornost. (Zpět na úvod)
Prezentace ministra Vladimíra Mlynáře

Martin Huizenga, úřadující předseda, Technická komise EU
Jsem velmi rád, že zde mohu hovořit jménem Evropské unie. Kdyby se tato konference konala před půl rokem, byl by tady irský zástupce. A kdyby to bylo zase o půl roku později, tak by přijel zase někdo z Lucemburska.
Chtěl bych vám poblahopřát k 80. výročí existence sociálního pojištění jménem všech 25 členských států Evropské unie. Možná bych vám měl spíše blahopřát jménem 24 členských států, protože 25. je Česko. Dnes jsem si také uvědomil, že bych měl poblahopřát i Slovensku, protože i oni v podstatě slaví stejné výročí. Okamžitě mě při té příležitosti napadlo, že i po 80 letech ten zákon vypadá velmi mladě.
Nyní se vrátíme k tomu, o čem chci hovořit. A to je sociální oblast, na které se podílí ČSSZ. Připomenu známá nařízení Rady č. 1408 z roku 1971 a pak je to nařízení 884. Tato nařízení se týkají pojištění. Hlavním principem je, že pojištění je ve všech členských státech a při přecházení jednoho státu do druhého nebudou existovat žádné mezery, ani žádné překryvy v pojištění.
Jak tedy probíhá organizace v Bruselu? Máme ustaveny dvě komise, které o tomto rozhodují. Je to administrativní komise a potom technická komise pro zpracování dat. A tato technická komise se zabývá těmi nařízeními a stejně tak i informačními a komunikačními technologiemi. V současné době vzniká plán na období 2004 až 2008, o kterém se bude rozhodovat 21. října v Bruselu. Budou zde diskutovat všechny členské státy a Administrativní komise, stejně tak jako Technická komise.
Co tento akční plán obsahuje? Cílem je, abychom v roce 2008 měli dokonalý a úplný systém elektronické výměny dat. Prakticky to znamená, že už si nebudeme vyměňovat žádné E-formuláře. Všechno musí být založeno na webu jako takovém, na síti. A samozřejmě v tomto případě je nutno dořešit otázku identifikace fyzických a právnických osob. Musí existovat přenosné elektronické formuláře. Například elektronická karta zdravotního pojištění či elektronická karta sociálního pojištění. A pokud tedy taková karta vznikne, bude integrovaná. To znamená, že bude jak pro sociální oblast, tak pro otázky zdravotní.
Pokud jde o elektronickou výměnu dat mezi jednotlivými členskými státy, tak to souvisí také s tzv. řetězením informací. Je nutno, aby doména českého sociálního pojištění byla připojena k evropské doméně, aby toto bylo také připojeno k dalším členským státům a ke kompetentním institucím. Aby sociální zabezpečení a sociální pojištění byly propojené. To je tedy tzv. řetězec, který by měl pracovat automaticky. A jako u každého řetězce i zde musí existovat propojení mezi jednotlivými částmi. Takže například kompetentní instituce, které hrají důležitou roli v jednotlivých státech, musí být důležité i v tomto řetězci a propojeny.
Kompetentní instituce, stejně tak jako další, představuje určité rozhraní v tomto řetězci a nese jak národní odpovědnosti, tak také musí komunikovat s ostatními částmi řetězce. Musí dodržovat národní i mezinárodní standardy s ohledem na informační a komunikační technologie. To je v podstatě takový odesílací bod, takže v podstatě všechny členské státy budou v tomto bodě využívat určité softwary a budou přes něj posílat veškeré informace. Vznikne tedy jakási instituce, kterou ostatní národní instituce budou používat pro výměnu dat s mezinárodními organizacemi.
Jaké jsou naše dosavadní zkušenosti? Zpracování klasických papírových formulářů je časově náročné. Také klasické zpracování elektronických formulářů trvá dlouhou dobu. Je to velice složitý systém. Stále výměna dat probíhá většinou v papírové podobě. Kvalita údajů je často nízká a doba vyřízení jednotlivých žádostí a dokumentů mezi jednotlivými státy trvá dokonce i několik měsíců. A když si uvědomíme, že poštovní doručovatel má přibližně sedm dní na to, aby doručil nějakou zásilku do jiného státu, zatímco elektronicky je to otázka vteřin, vidíme, k jakým dochází zpožděním.
Dostávám se k hlavnímu bodu, tzv. národnímu datovému hospodářství. To je nutno rozšířit a je nutno zajistit úspěšnou mezinárodní výměnu dat, která samozřejmě musí vycházet z úspěšné národní výměny dat. Musíme mít vytvořeno určité datové hospodářství v daném státě. Tam už to musí fungovat, chceme-li uskutečňovat mezinárodní výměnu. Musí tam být určitá architektura, určitá infrastruktura a určitá organizace. To jsou nejdůležitější části mezinárodní výměny dat. Ale také na druhou stranu jsou velmi důležité součásti toho národního, vnitřního systému každého státu. Musíte vědět, kde dané údaje jsou, zda jsou k dispozici, zda jsou kvalitní objektivně a zda tedy procesy probíhají ve front office, tzn. mezi zákazníkem a nějakou institucí, tedy u přepážky, anebo někde v zázemí v kanceláři, tzv. back office.
Nyní se dostávám k důležité otázce obchodních případů. Jakmile mezinárodní spojení tvoří součást celkové architektury, tak teprve tady můžeme získat rovnováhu mezi náklady a přínosy. Pokud budete dělat všechno na území pouze jednoho státu, bude vás to stát více peněz. A v podstatě nebude možno zajistit efektivní využití finančních prostředků. Doporučuji, abyste si vytvořili nejprve národní architekturu a tu potom zahrnuli i do mezinárodního rámce prostřednictvím brány.
Pracuji v Nizozemí pro SVB, což je banka sociálního pojištění. A my jsme si řekli, co by nás stálo nebo jaký přínos bychom získali, kdybychom zpracovávali žádosti elektronicky a pokud bychom veškerou komunikaci prováděli také elektronicky. Vytvořili jsme určitý obchodní případ, zjistili jsme, že se doba vyřízení sníží o 14 %, náklady na zpracování se sníží o 10 až 30 %, že dojde k lepší prevenci podvodů a že bude možno lépe využívat data a další technologie. Návratnost investice, pokud bychom se rozhodli pro celkovou elektronizaci a automatizaci, by byla do jednoho roku. A opravdu změnit a přejít na elektronickou výměnu dat je velice užitečné a výnosné.
Nyní se podíváme na výměnu dat u přepážek. První otázka je: Mohli bychom to udělat s méně prostředky? Samozřejmě. Proč máme posílat stejné informace stále dokola stejným institucím? Zjistil jsem například, že mé osobní údaje jsou uvedeny přibližně v 800 databázích v Nizozemí. A v takovém případě samozřejmě pravděpodobnost, že dojde k nějakému poškození nebo špatnému vypočítání něčeho je nižší. Samozřejmě, pokud něco někomu neposkytnete, dostáváte hned penále nebo sankce. Stejně jako, když se s něčím opozdíte. Ale proč bychom měli neustále těm samým institucím poskytovat stejné údaje? Je nutno změnit pravidla a předpisy.
Jaká je tedy komunikace s občany? Stále se více a více vyvíjí na základě požadavků našich občanů. Co to znamená? Služby, které jsou plné a jsou uváděny nebo vyvíjejí se podle jednotlivých událostí? Co tím mám na mysli? Když chci něco od vlády a vláda mi odpoví prostřednictvím jiné organizace, musí v podstatě docházet k odesílání a slučování a přeposílání různých informací různým institucím. Proč, když já jsem položil jednu otázku jedné instituci? Další otázka se týká legislativy a její individualizace, která se neustále zvyšuje. Například v Nizozemí, když se jedná o důchody, tak dostanete určité množství finančních prostředků, ale samozřejmě jejich výše závisí na tom, zda máte manželku, zda manželka je zaměstnaná, nebo partner zda je zaměstnaný, jaký ten partner má příjem a zda takový příjem vůbec má.
Dnes jsem slyšel, že zde musí být ještě nějaké jiné způsoby, jak se zabývat systémem sociálního zabezpečení, že by měl být založen na výši příjmu. Je zřejmé, že už to samozřejmě funguje. O tom už se tady hovořilo, že důchody vycházejí z tohoto aspektu. A když hovoříme o sociálním zabezpečení a doméně sociálního zabezpečení a o rozšíření této domény, už víme, že řada propojení směřuje k daňovým úřadům atd. Takže výměna dat v tomto směru se zde uskutečňuje.
Tím se dostávám ke komunikaci s občany. Samozřejmě občané chtějí dostávat ucelené a včasné informace a odpovědi na své otázky a žádosti. Každý případ komunikace je dostatečně cenný a informace o procesech jsou důležité. Ale co myslím, když hovořím o pracovním toku směrem dovnitř a směrem ven? V Nizozemí, když se obrátíte s nějakým dotazem na vládu, tak v podstatě je dotaz zpracováván v rámci zpracování toku informací. Oni se tedy podívají na sekvenci vašeho dotazu z perspektivy toho, jakým způsobem na ni odpovědět v rámci vlády, nebo jakým způsobem odpovědět v rámci jiné instituce. Ale zase zvnějšku se na to klient může podívat, v jakém stadiu zpracování otázka je. Může tedy toto sledovat pomocí internetu, což je velká výhoda. Už nemusí jít do příslušné organizace osobně, ale může tam zatelefonovat nebo využít internet. V podstatě jakákoli informace má stejnou hodnotu.
Data, která jsou poskytnuta, se stále uchovávají. Uvedu příklad z Belgie. Pokud prokážete, že nějaká vládní instituce si vyžádala od vás osobní údaje a můžete potvrdit, že už jste tyto údaje poskytl jiné vládní organizaci nebo instituci, dostane vláda určitou pokutu. Protože nejprve se měla podívat do všech svých databází, zda tyto údaje měla, než začala „otravovat“ občany.
Dále je zde otázka identifikace v elektronické komunikaci. Jedná se o otázky biometriky apod. Na tomto se v současné době velmi pracuje. Ve Spojených státech prý plánují biometrický pas. V poslední době jedním z nejdůležitějších principů je koncepce, kterou už vy tady máte zavedenu. Všiml jsem si na vašem letáku, že pro Českou správu sociálního zabezpečení hlavním principem, jednou ze strategií je, že lidé jsou na prvním místě. Možná si neuvědomujete plně, co to všechno znamená, je skutečně velmi náročné, pokud někdo skutečně se chce tímto principem řídit.
Takže se dostáváme z té přepážky do zázemí, do kanceláří. Proč? Pokud neexistuje dobré zázemí, nemůže existovat ani dobrá výměna informací u přepážky. Příkladem může být Belgie. Pokud nějaká vládní organizace nemá správné zázemí, nemá ho dobře organizované, hned se to pozná. A vláda je také transparentnější. Je nutno vědět, že daná instituce je dobře zorganizovaná a věnuje se celému systému. A vláda, která se řídí poptávkou ze strany občanů, je odpovědnější a lépe organizovaná. Je nutno zavést strukturovanou spolupráci. Možná to zní poněkud zvláštně, ale to by měl být váš důvod k existenci. Ale k tomu se ještě vrátím.
Samozřejmě bude docházet k velké recyklaci znalostí procesů a dat. Také tato komunikace je způsob, jak prosazovat zákon a vyhýbat se podvodům. Bude to stát méně a budete pracovat lépe a rychleji. Uvedu příklad recyklace dat z Nizozemí. Mimo EU žijí lidé, kteří se rozhodují, že požádají o azyl v Nizozemí. Přijdou s určitými dokumenty, které jsou většinou falešné. Každá vládní organizace, na kterou se obrátí, si musí uchovávat všechny údaje o osobách, které pocházejí mimo EU. Zřejmě si všichni uvědomujete, že toto není možné. Co tedy děláme? My jsme se jako technická komise ptali vládních institucí, zda jsou toto schopné provádět. Ptali jsme se také mezinárodních organizací, například ve Velké Británii, zda mají odbornost, expertizu o občanech v Pákistánu nebo o situaci v Pákistánu, v Indii, a zda bychom s nimi mohli spolupracovat. Vytvořili jsme síť, sdílíme informace. Každá instituce má určitou odbornost na jednu zemi, ale už neví o další zemi. Takže nyní si informace vyměňujeme a snažíme se spolupracovat a zjišťovat, zda daný dokument je skutečný, pravý.
Proč by vládní organizace měly spolupracovat? Je to důležité. A já to neříkám jenom v ČR, ale i v jiných členských státech. A často mi říkají, že se nechtějí na spolupráci podílet, protože jsou nejlepší, mají nejlepší údaje, nejlepší zákony, nejlepší postupy. Ale já vím, že možná jsou nejlepší, ale pouze v hranicích daného státu. Ale už nemohu to samé říci o mezinárodní výměně informací. Oni mi na to říkají, že moje údaje, je důvod mojí existence a že výměna dat ohrožuje jejich nezávislost. Nad těmito argumenty je nutno se zamyslet, protože ohrožují mezinárodní výměnu dat ve veřejném sektoru, ve veřejné oblasti. Takové odpovědi mi dávají všechny státy. Je tedy nutno koordinaci mezi vládními institucemi nějakým způsobem zavést a zlepšit.
Nyní se podíváme na principy výměny dat. Musí tam být autentický zdroj, musíme vytvářet náhodné dotazy. Viděl jsem zde návrh nástroje, který se týká výměny dat. A to je skutečně velice užitečné. Aspoň na první pohled. Autentický zdroj je velice důležitý. Znamená to, že můžete své údaje najít na určitém místě. Již jsem se zmínil, že moje osobní údaje jsou v 800 databázích. Máme řadu databází, jako je finanční úřad, databáze zaměstnavatelů, centrální evidence atd. Česká správa sociálního zabezpečení, tedy jako vládní organizace může tyto autentické databáze využít.
Můžete poslat dotaz a oni vám odpovědí, nebo můžete chtít jako organizace dostávat informace o narození dětí, protože poskytujete přídavky na děti. Takže v podstatě budete dostávat informace o narození dětí. To je většinou z centrální evidence obyvatel a z matriky. A pokud se narodí dítě, je nutné přiložit také číslo účtu, na které je nutno poskytovat finanční prostředky.
Pak by tady měl být určitý kruh kvality. Pokud máte určité zdroje a jste zákazníkem daných zdrojů, je nutno být také členem kruhu kvality. Aby když jako zákazník zjistíte, že máte určité údaje a váš klient vám řekne, ano, toto jsou naše údaje, a zjistí, že údaje nejsou propojeny s údaji v jiných databázích, tak je nutno mít určitou odpovědnost a snažit se nějakým způsobem celý systém vylepšit. To je tedy otázka kvality. A k tomu máme informační a komunikační technologie. Jsou to technologie, které jsou dostupné a musí se osvědčit.
To je tedy hlavní princip. Samozřejmě některé principy mohou být konfliktní a může docházet ke střetu zájmů. V některých případech se lidé domnívají, že problémy se vyřeší nějakou strategií. Je však vždy lepší, pokud vy v takovém případě můžete efektivně využít nějaké elektronické systémy. Protože vy se v podstatě můžete určitým způsobem poprat se systémy, kde dochází ke konfliktu zájmů. Existuje tady proces, v jehož průběhu konkrétní občan dostává nějaké peníze, a je tady proces, v jehož rámci si daný občan vydělává určité peníze. Čili jde o dva procesy. V každém procesu vystupuje ta osoba za určitých odlišných podmínek a pak dochází k určitému tření. A to je také třeba nějakým způsobem vyřešit. Identifikovat tu osobu. Je nutno mít jedinečný identifikátor. Já vím, že v České republice používáte rodné číslo, ale vím, že se snažíte tento systém změnit na identifikátor.
Jaké jsou výzvy? Pokud vláda chce být odpovědná, měla by být odpovědná ve svém celku. Výměna dat v sobě zahrnuje určitou recyklaci procesu. To je nutno mít na paměti. Jedná se o procesy, o data, o znalost, toto všechno se recykluje. Využívá se znovu. V podstatě určité údaje jsou uchovávány a sdíleny několika institucemi.
Jedna organizace tedy shromažďuje informace a pak se o ně podělí s ostatními. A jaká by měla být strategie? Chcete mít ve své databázi množství dat, které budete poskytovat jiným organizacím. Nebo chcete být vládní instituce, která nebude mít už žádná data, ale bude velice pružná, flexibilní a bude schopná vytvářet nové procesy, nové systémy. Takže je možnost si vytvořit určitou rovnováhu mezi těmito dvěma strategickými možnostmi.
Nyní bych chtěl se chtěl zmínit o nizozemském systému. Máme vytvořenou veřejnou síť, tam je role zprostředkovatele. A u nás v komunikaci v zázemí provádíme identifikaci a máme tam kruh kvality. Máme také registr obyvatel on-line, což je velice důležité. Pokud budete mít údaje v budoucnu k dispozici, tak to nebude zase tak důležité, jako spíše to, zda tato data budete moci použít. Pokud budete mít systém, který vám bude zajišťovat dostupnost dat z jiných institucí, bude to stejné, jako byste měli data uloženy ve vašem vlastním systému. A to je to nejdůležitější. Je nutno se umět podělit o databáze.
V Nizozemí má nyní každá osoba tzv. digitální identifikační kartu. To je v podstatě stejné, jako když zadáváte PIN do bankomatu. Používá se pro veřejné služby, ale nejdůležitější část se využívá právě u vládních institucí. Tyto vládní instituce chtějí mít jeden stejný systém, nechtějí si navzájem konkurovat svými systémy a formami bezpečnosti a zabezpečení. Vybraly si jeden, který je ověřený.
Pokud půjdete například na daňový úřad nebo do banky sociálního zabezpečení či pojištění, tak všechny instituce budou používat stejné číslo. Služby, které se poskytují, také vycházejí z jednotlivých situací.
Prohlédněte si druhý obrázek, to jsou ty hlavní principy. Tzn. pokud už jsou jednou informace poskytnuty, tak se jako poskytnuté berou. Pokud dáte občanům digitální identifikační kartu, může se podívat do databáze vlády a zjistit, jaké obsahuje o něm údaje. V podstatě v takovém případě můžete tomu občanovi říci, že on je odpovědný za to, aby tam byly uloženy správné údaje. Protože on má možnost si vše ověřit a zkontrolovat. Nyní to ve většině států probíhá spíše opačně. Vláda nebo daná vládní instituce odpovídá za správnost údajů, a ne občan.
A další, co se nám podařilo. Zajistili jsme, aby se ověřené technologie, ověřené procesy používaly ve všech institucích, aby nedocházelo ke konkurenci, k soutěžení v oblasti informačních komunikačních technologií.
Na závěr vystoupení nějaká doporučení:
Za prvé doporučuji vytvořit si národní systém krok po kroku, protože přínosy jsou především v národním využití. Vytvořte si tento systém od základních kamenů, a tímto dojde k dobrému spuštění informačních komunikačních technologií. Evropská unie není zas tak daleko, takže by měla být schopná zpracovávat veškeré zprávy elektronicky. K tomu by mělo dojít v roce 2008. Je třeba přejít z papírového systému na elektronický systém. Děkuji za pozornost. (Zpět na úvod)
Prezentace úřadujícího předsedy Technická komise EU Martina Huizengy (v angličtině)

Ing. Vladimír Fanta, vrchní ředitel úseku aplikační a projektové podpory, ČSSZ
Dobré odpoledne, dámy a pánové, dovolte mi, abych vám řekl pár slov k užití informačních technologií v sociálním pojištění. Jak jste slyšeli od pana Huizengy, EU je trošku dál, ne v technice, ale v myšlení. Musím přiznat, že my v ČR ještě tak daleko nejsme, protože sladění myšlení a zájmů vládních institucí ještě o něco pokulhává.
Nicméně Česká správa na tomto poli pracuje velice intenzivně. Mimo jiné připomenu, že s panem Huizengou spolupracujeme v rámci twinningového projektu Phare. Jsem rád, že zájmy obou stran jsou v podstatě shodné.
Co se týká užití informačních technologií v sociálním pojištění, je to téma velice široké. Zaměřím se spíš na Českou správu sociálního zabezpečení, i když obecné poznatky uslyšíte také. Domnívám se, že bude vhodné, když se vrátíme trochu do historie. Nebojte se, nebudu tady prezentovat celých 80 let. I když musím přiznat, že některá zařízení by si to určitě zasloužila. Mám na mysli konkrétně technickou památku pojistných zakladačů. Firma Podhajský je vyrobila v roce 1936, 9 tisíc zásuvek tři metry dlouhých, celkem 27 kilometrů úložné plochy. Během celé doby pojišťovacího systému jsme ho naplňovali papírovými dokumenty. Tyto dokumenty jsme pak v roce 2001 za 90 dnů naskenovali a zpracovali. Ještě se o této etapě zmíním.
Vrátím se k roku 1972, který jsem nazval mezníkem v užití technologií v sociálním pojištění. Je pravdou, že již v roce 1968 byl v České správě instalován velký počítač. Byl z provenience Velké Británie, od firmy ICL pod označením LEO. Mohu říci, že období 1972 až 1980 bylo zaměřeno v sociálním zabezpečení stejně jako v jiných organizacích na tři základní věci. Na budování lokálních evidencí, na centrální zpracování dávek (to byla veliká pomoc, protože od té doby se hromadné úpravy důchodů prováděly již na počítačích) a na tisk informací.
Následovalo určité mezidobí od roku 1980 do roku 1990, kdy v České správě výpočetní technika nebyla nasazena pouze pro oblast evidencí, ale začala skutečně počítat. Od této doby se vyvinul systém, kterým ještě dnes vypočítáváme důchodové dávky. Bylo to tedy první mezidobí, i když musím říct, že dřív šlo o využití terminálové techniky přímo připojené na main frame (hlavní brána). Nyní jsme skutečně o něco dále.
Druhé období od roku 1991 do roku 2001 jsem zvolil proto, že nastal zásadní obrat. Úsek důchodového pojištění byl sloučen s nemocenským pojištěním, přičemž důchodové pojištění se zpracovávalo centrálně. Od této doby jsme se museli přiblížit k pojištěncům, kteří byli nemocensky pojištěni. Proto jsme to řešili decentralizací dat i zpracováním některých procesů. V té době skutečně nebyla technika na takové úrovni, abychom mohli použít jiný způsob.
Samozřejmě, že od této doby respektujeme místní příslušnost klientů i organizací, kteří jsou našimi zákazníky. Začínali jsme od lokálního PC systému, nyní už je máme v LAN-sítích na jednotlivých pracovištích vzájemně propojených sítí WAN.
Další období, současnost, prezentuji od roku 2002. Můžete mi položit otázku, proč právě od tohoto roku, když ústřední ředitel České správy byl delegován do funkce dříve. Není to proto, že by se rozkoukával, ale proto, že hodnotíme lhůty až od výsledků. Tím výsledkem bylo skutečně převedení nárokových podkladů, které jste viděli na fotografii, na zařízení ve strojových evidencích. Tato etapa byla ukončena 15. ledna 2001. Podklady jsme potom zpracovávali, převáděli do formy datových vět, které jsme v následujícím roce zkontrolovali. Dneska už je celý archiv skutečně pouhou historií. A ve zpracování už se papírové doklady neuvádějí.
Ještě u roku 2002 zůstanu. Je velice důležitý tím, že byly definovány a naplňovány strategické cíle České správy sociálního zabezpečení a byl vytvořen projekt „Informační systém řízení a správy“ (zkratka ISŘS). V něm byly definovány základní principy a základní cíle, kterými jsou přechod na centralizované zpracování dat. Přechod na decentralizované zpracování agend, podpora zpracování všech procesů – to znamená přechod na procesní řízení i na procesní zpracování, přístup klienta k jeho datům – to znamená úplně nový systém, a přechod na bezdokladové zpracování.
Tyto cíle byly dále rozpracovávány do programu „Restrukturalizace informační a komunikační infrastruktury“ (zkratka RIKI), který už vidíte na obrazovce. Je to program pro realizaci restrukturalizace informačních a komunikačních technologií ve vazbě na celou oblast sociálního pojištění. Velice dobře si uvědomujeme jako úsek IT, že nepatříme do hlavních procesů, ale jsme velmi důležití pro to, abychom dokázali vytvořit veškerou podporu pro plnění cílů a úkolů definovaných a zajišťovaných hlavními procesy. Takže i my podporujeme strategické cíle České správy sociálního zabezpečení a snažíme se koordinovat své činnosti s resortní politikou ministerstva práce a sociálních věcí, i když jako samostatná složka.
Pokud jde o základní principy projektu RIKI, naším cílem je co nejblíže se přiblížit klientovi. Co to znamená? Chceme jít za klientem, nikoli klient za námi. Chceme odbourat jeho místní příslušnost. To znamená, že chceme klienta uspokojit, a jeho potřeby, na jakémkoli pracovišti České správy sociálního zabezpečení. Chceme pracovat efektně a zároveň hospodárně. A chceme mít spolehlivý a bezpečný systém.
Co rozumím spolehlivým? Určitě je to systém, který bude stabilní a který nebudeme stále vylepšovat. Ale chtěli bychom přejít na takový systém, který by nám umožňoval paralelně s legislativou nový systém budovat tak, abychom ho mohli potom nasadit a on byl funkční několik let. Respektive po dobu životnosti výpočetní techniky. To znamená tak, jak to funguje v jiných státech Evropské unie.
Dalšími cíli projektu RIKI je přeměna České správy sociálního zabezpečení na moderní úřad. Podporovat reformy důchodového a nemocenského pojištění. A zde bych i připomněl lékařskou posudkovou službu, která je také důležitým článkem České správy sociálního zabezpečení. Implementovat nové organizační struktury České správy vycházející z procesního řízení. Realizovat nový informační systém na podporu všech činností. A co je důležité, zajistit plynulý přechod ze stávajícího systému, který své funkce plní, a to velice dobře. Nemůžeme si dovolit, abychom našeho klienta nějakým způsobem v budoucnu nebo při tomto přechodu omezovali.
Jak toho chceme docílit? Samozřejmě chceme proto nasadit nejmodernější dostupné technické prostředky. Chceme vybudovat centrální datové sklady, postavit výkonné serverové farmy, chceme nasadit OCR technologie, a to říkám i s ohledem na to, co tady bylo prezentováno. Samozřejmě preferujeme přechod na bezdokladový styk jak uvnitř České správy, tak i výměnu informací s organizacemi. To znamená, že chceme přejít na výměnu dat, nikoli papírů. Uvědomujeme si, že to nebudeme moci dělat se všemi organizacemi, a proto tyto technologie i u nás v budoucnu mají perspektivu.
Chceme nasadit DMS systémy a work flow technologie na podporu procesů. Protože bez nich nelze přejít na bezdokladový styk. Musíme zajistit dostatečnou komunikační šíři pásem a dostatečnou propustnost sítí. A samozřejmě nesmíme zapomínat na bezpečnost systémů a námi uchovávaných a prezentovaných dat.
Dámy a pánové, hovořil jsem stručně o minulosti, hovořil jsem o procesu digitalizace, protože nežijeme z minulosti, ale zejména se díváme do budoucnosti. Proto bych zmínil několik důležitých úkolů, které před úsekem IT technologií stojí. A těmi jsou v roce 2004 vytvoření základních centrálních referenčních registrů, kterými jsou registr osob, registr organizací, registr pojistných vztahů. Ne, abychom budovali duplicitní systémy s jinými státními organizacemi, ale abychom vybudovali systémy pro práci České správy sociálního zabezpečení.
V roce 2005 plánujeme nasadit nový systém účetnictví na bázi SAP. V roce 2006 chceme dokončit základní databázi individuálních kont pojištěnců a zejména transformovat agendy nemocenského pojištění do nového systému tak, abychom byli schopni provádět úkoly vyplývající z nového zákonného předpisu, který je plánován v tomto období. A v roce 2007 máme naplánovánu transformaci agend důchodového pojištění, lékařské posudkové služby, abychom přešli z centralizovaného provádění na decentralizované.
Domnívám se, že tato cesta určitě není v rozporu s tím, co tady zmínil pan Huizenga. Je však třeba, aby Česká správa sociálního zabezpečení společně s ostatními státními institucemi navázala spolupráci a aby tyto úkoly řešila i ve vazbě na zásady platné v EU.
Dámy a pánové, to je v krátkosti vše, co jsem chtěl prezentovat. Od pana profesora Tomeše tady vzniklo několik doporučení. Já dodám: I když IT technologie umějí hodně a do budoucna budou vědět ještě více, je třeba si uvědomit také to, že síla systému, a to jakéhokoliv, nejen sociálního, je vždy v jeho jednoduchosti a transparentnosti. Děkuji za pozornost. (Zpět na úvod)
Prezentace Ing. Vladimíra Fanty

Ing. Martin Šebek, FSI Practise manager, Hewlett-Packard
Promluvím na téma elektronického identifikátoru jako nástroje pro přístup ke službám e-Governmentu.
Česká správa sociálního zabezpečení patří mezi jednu ze základních organizací státní správy z pohledu našich občanů v kontextu e-Governmentu. To znamená, že kontakt našich občanů jak s Českou správou, tak s dalšími organizacemi tohoto typu bude v poměrně blízké době nabývat elektronickou cestou na intenzitě.
Ve svém krátkém zamyšlení se chci podívat, co myslíme pod pojmem e-Government. V jakém stavu je v České republice a co je překážkami dalšího rozvoje služeb a aplikací v této oblasti. A na závěr zmíním několik zajímavých projektů v této oblasti, které se udály v Evropské unii. Které jsou zajímavé jak obsahem, tak i jejich řešením.
Co máme na mysli pod pojmem e-Government? Jde o prostředek pro zjednodušení komunikace mezi občany a státní správou. A v praxi e-Government můžeme rozdělit do tří základních oblastí. První oblast jednoduchých aplikací, do které můžeme zahrnout aplikace, které občanům poskytují informaci o stavu zpracování žádostí, které státní správě předložili. Jako příklad uvedu aplikace, které informují o stavu zpracování žádostí na Českém úřadu zeměměřičském a katastrálním.
Do druhé oblasti mohou patřit aplikace, kdy občan prostřednictvím elektronického kanálu předloží nějaký dotaz, respektive požadavek na službu. Například žádost o obnovení řidičského průkazu, o změnu adresy nebo nějakých údajů, které státní správa o této osobě eviduje. Následné zpracování na úřadě probíhá již standardní cestou.
Třetí oblastí e-governmentových služeb, těch nejsložitějších, jsou například aplikace v oblasti elektronických voleb nebo elektronických referend, které jsou k dispozici a jsou rozvinuty v tuto chvíli ve Švýcarsku.
Jak vypadají vlastně e-govermentové služby a tato oblast v ČR? Je zajímavé se podívat na to, že v tuto chvíli má přístup k internetu řádově 26 % obyvatel našeho státu, ale jen 4 % z této skupiny si v rámci služeb poskytovaných státních správou stáhla nějaký formulář nebo doklad, který následně použila ke komunikaci se státní správou. To znamená, že se bavíme o jednom občanu ze sta. A pouze 1 % z občanů, které používají služby nabízené e-Governmentem, nějakým způsobem odeslalo svůj požadavek směrem ke státní správě. To znamená, že mluvíme o dvou až třech občanech z tisíce.
Co může být překážkou v tom, že naši obyvatelé nepoužívají nyní dostupné služby. Jednou z možností je samozřejmě to, že nabídka služeb, která je v tuto chvíli k dispozici, je velice úzká. Poptávka po těchto službách je úzká, protože občané nemají buď přístup k internetu, nebo mají problém se svou elektronickou identifikací. Podíváme-li se na to, že v tuto chvíli máme možnost získat zaručený elektronický podpis v ceně řádově stokorun, tak potom když občan zvažuje, zda si tento elektronický podpis pořídí proto, aby mohl jednou za čas podat podání směrem ke státní správě, není efektivita z pohledu občana příliš vysoká.
Co by mohlo tento začarovaný kruh proseknout? Nabízí se možnost zavést státem podporované a státem preferované elektronické identity, které by byly využívány v rámci celé státní správy, v rámci všech státních institucí a nějakým způsobem garantovány státem.
Jak by tato elektronická identita mohla vypadat? Podívejme se na to, jakým způsobem se naši obyvatelé prokazují. Současné občanské průkazy splňují veškeré požadavky EU. Jsou vybaveny čtecí zónou a v této době vlastně na úrovni EU. Není příliš tlak na to, aby došlo k nějaké změně a občanský průkaz se stal elektronickým dokumentem.
Pokud jde o pasy, v tuto chvíli vydávané pasy také splňují veškeré požadavky na bezpečnost tohoto dokladu, jsou v souladu s regulemi EU. Případnou změnou pasu na elektronickou identifikaci se bude EU zabývat koncem tohoto roku. Rozhodnutí o vybavení pasu o nějakou elektronickou identifikaci a biometrii se nedá v tuto chvíli nějakým způsobem předjímat.
Průkaz zdravotního pojištění, jedna z dalších možností. Největší zdravotní pojišťovna před řádově dvěma lety zpracovala projekt Zavedení elektronického identifikátoru jako průkazu zdravotního pojištění. V tuto chvíli však přistoupila pouze k implementaci a zavedení plastového průkazu pojištěnce, který nařizuje EU. A další tlak z EU na elektronickou identifikaci se předpokládá v horizontu roku 2007.
Další možností je samozřejmě průkaz sociálního pojištění. I Česká správa sociálního zabezpečení udělala své úvahy a studie na téma, jakým způsobem elektronickou identifikaci obyvatel pro svoje klienty zavést. A pokud je mi známo, v tuto chvíli zvažuje, jakým způsobem a ke komu se přidat v rámci aplikace tohoto řešení.
Samozřejmě jsou k dispozici ještě jiná média, která přicházejí z komerční sféry. Na jednu stranu můžeme uvažovat o tom, že většina našich občanů je vybavena mobilním telefonem, který má v sobě čipovou kartu. To znamená, že komerční sféra, pokud by měla motivaci, může přispět jak v oblasti mobilních telefonů, tak identifikace pomocí této karty. Nebo samozřejmě všechny banky jsou v tuto chvíli tlačeny k přechodu na čipovou technologii u platebních karet. Tady však narážíme na otázku motivace těchto vydavatelů karet, tzn. operátorů a bank, na druhou stranu samozřejmě spojení komerční a státní sféry včetně ochrany dat a řešení otázek jak legislativních, tak následně i vlastnictví. To znamená, kdo je vlastníkem daných dat, kdo je vlastníkem dané technologie.
Jakým způsobem k tomuto problému přistoupili v dalších státech v Evropě? Jedním z projektů, na kterém jsme se i podíleli, je projekt občanského průkazu jako elektronického identifikátoru v Itálii. Zde se rozhodl stát zavést identifikaci pro všechny své občany, kde by je na elektronickém identifikátoru vybavil v podstatě bezvýznamovým identifikátorem. Bylo rozhodnuto, že to bude jejich daňové číslo. Tzn. občanský průkaz nese údaje, kterými se identifikuje každý občan směrem k daňovému úřadu. V rámci pilotní fáze zahrnul 1,1 milionu uživatelů. V tuto chvíli v rámci implementace se doplňuje asi 10 milionů uživatelů každý rok a postupně v horizontu asi pěti let by měli pokrýt všechny obyvatele státu.
Jaké služby tento identifikátor poskytuje? V podstatě v rámci projektu byla vyřešena celostátní certifikační autorita a infrastruktura veřejných klíčů. Každý uživatel této karty, respektive každý poskytovatel služby v rámci státní správy, má možnost ve státní certifikační autoritě si ověřit identitu konkrétního občana a následně ve svých portálových aplikacích pracovat s daty, která o tomto občanu státní správa vede.
Jak tento identifikátor vypadá? Jde o kombinaci tří na sobě nezávislých identifikačních zón. Obsahuje mikroprocesor, ve kterém jsou uložena identifikační data o občanovi v elektronické formě. Nese v sobě digitální podpis. Je vybaven i tzv. optickou čtecí zónou, kterou známe z našich pasů a občanských průkazů, a dále má i zabezpečovací znaky, například hologram. V hologramu jsou uloženy identifikační údaje pro policii. Tzn. číslo, pod kterým je občan evidován, případně registrován v policejních registrech. A zároveň v sobě nese základní údaje biometrie, které o občanovi jsou uloženy pro jeho identifikaci. Původně šlo pouze o otisk prstů, v tuto chvíli se jedná nejen o otisky prstů, ale i o kontury dlaně.
Jaké další projekty můžeme zmínit? V Bulharsku je zavedeno elektronické vydávání pasů. S tím, že pas stejně jako u nás splňuje zatím pouze veškeré bezpečnostní požadavky, které jsou na strojově čitelnou zónu a na nemožnost pozměňovat údaje. Na tomto projektu je však zajímavé spojení státní sféry a komerční oblasti, protože v rámci tohoto projektu stát nenesl veškeré náklady potřebné k zavedení tohoto systému, ale zakoupil tento systém tak, že platí poskytovali a řešiteli jednotlivé doklady, které jsou vydány. Tedy za každý vydaný pas stát platí poplatek. Ale veškeré náklady na infrastrukturu a veškeré náklady na zřízení tohoto systému nesl dodavatel.
Druhý model, zajímavý spíše technologicky a obsahově, je návrh systému jednotné identifikace obyvatel v Izraeli. Tzn. dokladů, které se vydávají jako pasy, kde mj. je zakomponována do systému také identifikace pomocí kontury dlaně.
Pokud se podíváme a pokusíme se shrnout, co je v tuto chvíli překážkou rozvoje e-governmentových služeb, je to požadavek na vládu nebo na nějakou státní instituci, aby se zasadila o zavedení jednotné identifikace v rámci celé České republiky pro všechny obyvatele a tím vytvořila poptávku po elektronických službách ze strany státních orgánů. Já vám děkuji za váš čas, za pozornost. (Zpět na úvod)
Prezentace Ing. Martina Šebka

Ing. Aleš Bartůněk, generální ředitel, IBM Česká republika
Dobré odpoledne. Chci především poděkovat ústřednímu řediteli Ing. Jiřímu Hoidekrovi za možnost zde vystoupit. Rád bych vám řekl něco o pohledu firmy IBM na sociální segment, o projektech, které IBM v sociálním segmentu řeší v rámci Evropy a světa a samozřejmě hlavně o přístupu, který k těmto projektům má.
V současné době žijeme ve velmi komplikovaném světě. A oblast státní správy a oblast sociálního zabezpečení je v současné době stejně komplikovaná jako téměř všechny oblasti lidského života. Společnost IBM se před několika rozhodla, že zkusí svým zákazníkům, svým partnerům s těmito výzvami a s těmito úkoly pomoci.
Na obrazovce vidíte jevy nebo výzvy, se kterými se potýkají sociální systémy ve světě a organizace, které sociální systémy zajišťují. Nebudu se pouštět do hlubokých analýz sociálních systémů, protože jsem přesvědčen o tom, že každý z vás této problematice rozumí lépe než já. Ale chtěl bych vám sdělit, jak se naše firma na tuto věc dívá a kde by podle našeho názoru byla možnost vám, odborníkům v této oblasti pomoci.
Firma IBM byla dlouhou dobu vnímána jako hardwarová, ale firma, která se orientovala na IT infrastrukturu. Před několika lety nastoupila novou strategii – být partnery velkým institucím, velkým zákazníkům jak z oblasti státní, tak i soukromé sféry a pomáhat našim partnerům a zákazníkům na základě znalostí jejich byznysu, jejich úkolů, jejich výzev.
Výsledek práce naší divize Business Consulting Services, která vznikla před rokem a půl akvizicí firmy Price Waterhouse Coopers, si můžete prohlédnout. Tyto věci děláme nebo snažíme se dělat na základě hluboké znalosti problematiky, třeba konkrétně sociálního zabezpečení.
Zastavím se u sladu, který je teď na obrazovce. Věříme, že kompetence naší firmy spočívají právě v tom, že máme zkušenosti z celého světa. Na základě výzkumů a hlubokých analýz jsme došli k závěrům, že problémy, se kterými se sociální zabezpečení potýká, jsou v podstatě stejné v celém světě. Ať už se jedná o ekonomiky západní Evropy, USA nebo rychle rostoucí ekonomiky nově přistupujících států ve východní Evropě. A tyto tři oblasti, které jsou společné, jsou právě ty, se kterými my pracujeme, kterými se zabýváme a ve kterých si myslíme, že bychom mohli pomoci.
Snažíme se přistupovat k těmto problémům z několika hledisek. Věříme, že v současné době je IT-technologie, IT-infrastruktura a podobně, jak už o tom hovořil pan ředitel Fanta, na takové úrovni, že jsou v podstatě schopny řešit jakékoli úkoly před ně postavené. Záleží jenom na tom, jaké jsou k dispozici prostředky, jaká je strategie a co od IT-infrastruktury chceme. Technologie, které jsou v současné době k dispozici, umožňují v podstatě splnit jakýkoli úkol, jakékoli přání, které je před oddělení IT postaveno.
Jenom připomenu. Dobře víme, že v současné době výpočetní výkon, potřebný pro transakční zpracování dat nebo pro běh velkých databází, pro Data ware housing, je za stejnou cenu k dispozici v podstatě trojnásobný, než jaký byl k dispozici před dvěma lety. Vývoj bude dál pokračovat a samozřejmě IT-infrastruktura bude stále flexibilnější, spolehlivější a výkonnější. V podstatě bude nabízet netušené možnosti v oblasti zpracování informací, které předtím nebyly k dispozici.
Velice důležité je to, aby tyto možnosti byly naprosto správně využity. Aby prostředky, vynaložené na běh aplikací, na výstavbu informačních systémů apod., byly optimálně vydány a aby právě tyto aplikace nebo business-procesy, které jsou navrženy jako nadstavba nad těmito informačními systémy, byly navrženy správně, fungovaly správně a byly dobře provázány.
Na dalším schématu je mapa obchodních procesů, nebo business-procesů, společností provozujících sociální zabezpečení. Věříme, že každá organizace, každá agentura sociálního zabezpečení se více či méně do tohoto schématu svým organizačním uspořádáním nebo svým návrhem business-procesu vejde. A právě tyto společné záležitosti nás vedou k přesvědčení, že firma IBM má v této oblasti co nabídnout.
Ještě zmíním několik příkladů ze světa. IBM je členem několika organizací zabývajících se sociálními systémy ve světě. Zejména spolupracuje intenzivně s International Social Security Association v oblasti dodávek a implementací velkých projektů v oblasti sociálního zabezpečení. IBM je partnerem Evropského institutu - Social Security Europe Institut a Social Security, kde se podílí na výzkumu tzv. e-byznysu v oblasti sociálního zabezpečení. A kde se také věnuje otázkám strategického partnerství mezi těmito organizacemi a firmami našeho typu.
Shrnu-li svůj referát. Z mého hlediska, z hlediska představitele firmy, která podniká v oblasti informačních technologií, je důležité si uvědomit jednu věc. IT technologie – počítače, aplikace, software a podobně – se každým rokem vyvíjejí. Jsou k dispozici modernější, dokonalejší a samozřejmě i levnější technologie. Jejich optimální využití samozřejmě záleží na tom, aby byly nasazovány se znalostí věcí, strategicky a na základě dobré a dokonalé analýzy obchodních procesů institucí, které se sociálním zabezpečením zabývají. (Zpět na úvod)
Prezentace Ing. Aleše Bartůňka (v angličtině)

Robert Hernady, senior systems engineer, Microsoft Česká republika
Dobrý den, dámy a pánové. Přiznám se, že být třetí v řadě technologických firem je poněkud komplikované. A stát před problémem, kdy v deseti minutách říci, že výpočetní technika je výborná, skvělá a pomůže nám vyřešit řadu problémů, které souvisejí s nasazováním e-Governmentu, v podstatě vede k tomu, že jsem se rozhodl maličko otočit prezentaci. Chci zhodnotit některé zkušenosti, které vyplývají z projektů, které jsme realizovali v ČR, kdy jsme se pokoušeli a pokoušíme reálně zavést e-Government v praxi.
První část, která mě zavedla k tomuto zamyšlení, se týká investic do výpočetní techniky v současné době. Vůbec není pochyb o tom, že organizace veřejné správy, soukromé podniky, domácnosti, dokonce poskytovatelé internetů investovaly miliony, ale spíše miliardy dolarů do toho, aby existovala výpočetní technika. Takže Česká správa sociálního zabezpečení již od roku 1968 investuje do výpočetní techniky. To samé v podstatě běží ve všech ostatních segmentech. Přesto zjistíme, že základní komunikace mezi těmito subjekty, ve kterých jsou investovány miliardy, probíhá stále v papírové podobě.
Informace z úřadů směrem ven v současnosti probíhají na internetu. Není žádný problém, aby když někdo vydá nějaký předpis, řekl: Potřebujeme ho umístit na internetové stránky. Ale veřejná správa funguje jako obrovská pumpa, která nasává listinné dokumenty ve všech možných podobách. V podstatě cílem našich projektů by mělo být tento způsob redukce papírů nějakým způsobem eliminovat.
Stojíme však před problémem, kterému říkám slepice, nebo vejce. Jak komunikovat s občany a organizacemi? Dostáváme se v podstatě do základní diskuse, kdy si říkáme: Nemůžeme to implementovat, protože nemáme k dispozici zákony, které nám umožní jednoduše elektronicky komunikovat. Nemáme vypracované interní postupy, certifikáty a ty jsou navíc drahé. Na druhé straně řekneme: Pojďme to implementovat. Ale řekneme zase: No, my ale nevíme, jak změnit zákony, protože nevíme, co můžeme od technologie očekávat.
Otázka zní: Kde s projektem začít a co udělat jako první krok? Přitom je tak jednoduché používat papírové dokumenty. Od doby, co vznikl papyrus v podstatě lidstvo používá papír, a výpočetní technika funguje příliš krátkou dobu na to, aby dokázala vstoupit do myšlení lidí a jednoduše říci: Zahoďme papír.
Řeknu vám jednu krásnou historku z Indie, kde jistý pracovník archivu zjistil, že existují v archivu dokumenty, které už dávno nemají právní relevantnost. Navrhl, aby byly skartovány. Trvalo mu pět let, než získal povolení od institucí ke skartaci. Před každou skartací však musel pořídit tři kopie od každého dokumentu.
V České republice jsme někdy před čtyřmi lety začali výrazně přemýšlet o tom, jak zavést e-Government. Inspirovali jsme se projektem, který vznikl ve Velké Británii. Jmenuje se Government gateway a je to v podstatě centrální bod, který má za úkol vyřešit elektronické transakce na jednom místě. Má přinášet výhody nejen veřejné správě, která může tímto způsobem jednoduše a elegantně nabízet elektronické služby, na druhé straně to je projekt, který je výrazně zaměřen na občany a organizace. Tím měl zabezpečit úřad, který je k dispozici 24 hodin sedm dní v týdnu, který nemá otevírací hodiny, který nabízí jednotný přístup pro všechny občany. Nabízí v podstatě využití některých částí jednotného přihlašování k úřadům veřejné správy. Již zde zaznělo, že k tomu mohou sloužit některé prvky, na kterých můžeme mít identitu uloženou. V současné době musíme mít určité náhrady za to, abychom mohli jednoduše občany, popřípadě organizace identifikovat.
Podíváme-li se na architekturu řešení, která je v současné době v ČR připravena, implementována, a Česká správa sociálního zabezpečení patří k prvním takto připraveným organizacím, pak v podstatě jak portály organizace, jejich systémy, popř. občané, mohou prostřednictvím tohoto systému, kterému říkáme Elektronická podání, zasílat dokumenty jednotlivým úřadům veřejné správy. Toto řešení nabízí jeden zajímavý bod pro úřady veřejné správy. Nemusí implementovat infrastrukturu, kterou již jednou implementovalo ministerstvo informatiky, které investovalo prostředky do zabezpečení a umožnilo přístup 24 x 7. Vybudování Helpdesku, centrálního bodu pro občany a organizace, pokud mají problém. Tím v podstatě dochází k velké redukci nákladů na vybudování stejné infrastruktury v jednotlivých orgánech státní správy.
Tady bych se chtěl zastavit, abyste viděli, jakým způsobem probíhalo naplnění vize vybudování tohoto centrálního řešení. První prezentace jsem začínal v roce 2001. Potom jsem v průběhu roku 2002 a 2003 na různých fórech a konferencích představoval celý koncept. V podstatě až zřízením ministerstva informatiky a nástupem pana ministra Mlynáře došlo k tomu, že on byl ten, kdo řekl: Ano, potřebujeme elektronické služby.
V roce 2003 v červnu byl podepsán kontrakt a již v září 2003 bylo celé řešení implementováno v rámci Portálu veřejné správy. Tady bych chtěl říct, že jsme velmi intenzivně na některých částech spolupracovali s firmou IBM, která kompletně realizovala celou informační část. Myslím si, že byla odvedena velmi pěkná práce. Na portálu můžete najít spoustu zajímavých informací. My jsme se podíleli na části, která má za úkol zase informace transformovat z internetu směrem k organizacím ve veřejné správě.
V tomto okamžiku začala naše intenzivní spolupráce s Českou správou sociálního zabezpečení. Tady bych chtěl podotknout, že když jsem v roce 2001 začal tento koncept prezentovat, byl jsem informován, že s největší pravděpodobností Česká správa sociálního zabezpečení bude poslední organizací, která se k takovému projektu připojí. Jsem rád, že se potvrdilo, že ne všechny vize a predikce se ukazují jako pravdivé.
V průběhu roku 2003 a vlastně 2004 jsme intenzivně s Českou správou sociálního zabezpečení spolupracovali. Budovala se interní implementace, postupy, nastává školení pracovníků, které už proběhlo na straně České správy sociálního zabezpečení. Přesto jsme stáli před problémem, jakým způsobem sdělit veřejnosti, že je k dispozici elektronická komunikace.
Podíváte-li se na některé projekty, které má například ministerstvo financí, zjistíte, že jsou to chvályhodné projekty, ale bohužel jejich využití mi připadá příliš malé. Jestliže existuje systém pro možnosti elektronických podání - a bavíme se o tom, že jde řádově o tisíce, pět tisíc podání za jeden měsíc, pak skutečně musíme něco udělat pro rozšíření informace.
Proto jsme v červnu 2004 uspořádali v Mladé Boleslavi konferenci pro tvůrce ekonomických systémů. Sdělili jsme jim, jaká je k dispozici služba, a učili jsme je, jak elektronicky podávat. V srpnu 2004 už byly první e-balíky, které umožní komunikovat přes Portál veřejné správy a zasílat roční evidenční listy důchodového pojištění.
Tady bych se chtěl zastavit u jedné z úloh informačních technologií. Je třeba zapojit soukromý sektor – firmy, které vytvářejí ekonomické systémy, popřípadě systémy, které vytvářejí statistiku. Zapojit je do vytvoření elektronické komunikace, protože v tomto okamžiku nastupuje jejich marketing, jejich konzultanti. Tyto firmy mají blíž k zákazníkům, kterým dodávají tyto systémy, a tím podpoří celou elektronickou komunikaci.
Jaké z celého projektu plynulo poučení? Dokola omílaná bezpečnost. Jakým způsobem zabezpečíme elektronická data? Jak je přeneseme po internetu? Je to dostatečně bezpečné? apod. Chtěl bych zdůraznit, že výpočetní technika v jistém smyslu je mnohem dál než metody zabezpečení, které dnes používáme pro dokumenty v papírové podobě. Jedná se pouze o to, nakolik je výpočetní technika vnímána společností jako bezpečný prostředek.
Další bod, se kterým jsme se hodně setkávali, je legislativa. Výpočetní technika je mnohem dál před legislativními úpravami. Bylo nutné v řadě věcí rozhodnout, co se bude dít v případě některých legislativních kroků. Jakým způsobem se budou třeba připravovat některé soudní procesy apod. Chci poděkovat České správě sociálního zabezpečení, že nám pomohla. Dokázali jsme realizovat některé změny a dokonce prostřednictvím ministerstva informatiky pak došlo ke změně několika zákonů, popřípadě k návrhům změny několika zákonů.
Konkrétní výsledky. První testovací služba s Českou správou sociálního zabezpečení byla pro tzv. malé organizace do 25 zaměstnanců. Následovaly evidenční listy důchodového pojištění, které jsou nosné pro Českou správu sociálního zabezpečení. Určitě dále budeme pracovat na malých organizacích, abychom je rozšířili do působnosti celé republiky. A pak budou následovat služby jako přihlášky a odhlášky.
Mezitím, co jsme řešili tyto věci, se podařilo připojit Úřad vlády pro tzv. Informační systém o službě a platu, který se připravuje, pokud vznikne služební zákon. A tady už se ukázalo, jak díky zkušenosti z České správy sociálního zabezpečení mohli být připraveni. Úřad vlády během několika týdnů byl připojen na Portál veřejné správy a připraven v daném okamžiku přijímat informace z personálních systémů státní služby.
A poslední bod, který chci zmínit, je tzv. seznam úkolů exekutivy. Projekt ukázal, že to není jako nasazení interního informačního systému v organizaci, kde chcete zavést e-mail, popřípadě implementovat nějakým způsobem systém. V těchto případech v podstatě řeknete IT-oddělení: Prosím, implementujte a zabezpečte, aby uvnitř firmy fungoval e-mail, abychom měli interní informační systém. Tento projekt jasně ukázal, že nebýt podpory vedení firmy, nemá šanci na úspěch. Proto každý pracovník v řídicí funkci by měl mít na svém seznamu úkolů, pokud chce myslet elektronickou komunikaci a e-Government vážně, jak řešit legislativní překážky, jak zavést interní procesy, IT jaké technologie. Vidíte, že jsem napsal do obrázku otazník, protože to v daném okamžiku není až tak důležité. Týká se to všech ředitelů, tzn. bezpečnosti, provozu, právníků apod. Napsal jsem tam, „žádné výmluvy“. V tomto případě to znamená, pokud máme překážku, tak nám, prosím, sdělte, jak ji budeme odstraňovat a jak ji budeme řešit, abychom dosáhli elektronické komunikace a e-Governmentu. Děkuji za pozornost. (Zpět na úvod)
Prezentace pana Roberta Hernadyho

Ing. Petr Adámek, marketing & alliance manager, Siemens Business Services
Také dobré odpoledne, dámy a pánové. Společnost Siemens má jednu drobnou nevýhodu. Myslím si, že je opravdu jediná, kterou tady mohu veřejně přiznat. Začíná na písmeno S a to ji logicky řadí ve vystoupeních na poslední místo. Což se mi u mého jména Adámek často nestává.
Naše společnost již delší dobu pracuje v oblasti informačních technologií pro sociální pojištění. Zpracovali jsme rozsáhlejší prezentaci, která se týká užití informačních technologií v sociálním pojištění. Víceméně dovolím si využít nebo citovat to, co je jedním ze strategických cílů České správy sociálního zabezpečení. Podstatné je zdokonalování administrativy systému důchodového a nemocenského pojištění, zdokonalování vlastního systému řízení správy České správy sociálního zabezpečení, a co je podstatné, s tím související přebudování informačního systému ve výkonný, moderní a efektivní nástroj.
Co naše společnost k tomu může nějakým způsobem dodat? Vzhledem k tomu, že velká část projektů byla řešena ve spolupráci se společností Siemens Business Services, byla zde již většina těchto projektů zmíněna – jak v prezentaci pana Fanty, tak v prezentacích mých kolegů zde v tomto bloku. Já mohu jenom doplnit, že jsme se podíleli na digitalizaci uložených nárokových podkladů. Tento projekt začal v roce 2001. Dále jsme se podíleli na návrhu nového procesního modelu, který souvisí s integrovaným systémem pro řízení a správu (zkratka ISŘS), který trval v letech 2003 až 2004. Stejně tak jako na projektech pro evidenci listů důchodového pojištění nebo pro roční evidenční listy důchodového pojištění z roku 2004. Dále pak zmíním projekt pro příjem elektronických podání z roku 2004.
„Příjem elektronických dokumentů, elektronických podání“ – je víceméně na České správě sociálního zabezpečení možný dvěma způsoby. Elektronickým přenosem datového souboru přes Portál veřejné správy, případně předáním datového nosiče. První model, využití portálu, je jednoznačně preferovanou cestou, která samozřejmě z hlediska transakčních nákladů znamená způsob nejefektivnější.
Dále se zmíním o tom, jak Česká správa sociálního zabezpečení přistupuje k řešení pro oblast elektronických podání. Jsou průběžně zveřejňovány podmínky a pravidla pro použití elektronických služeb na webových stránkách České správy sociálního zabezpečení, systém je otevřený pro tvůrce mzdových systémů. Je třeba vidět i to, že naše společnost tak spravuje informace související s rozhraním, stará se víceméně o přístup, o to, aby organizace tento systém mohly využít.
Dále je třeba vidět, že je velmi úzký kontakt s vlastními organizacemi, to znamená s organizacemi, které tato elektronická podání podávají. Jde o to, že je velmi otevřená komunikace jejich zapojení do pilotních a testovacích provozů. Jedině tak, jak už bylo zmíněno, je zde kontakt s tvůrci ekonomických systémů, mzdových systémů, tak aby došlo k integraci a k automatizaci v maximální míře.
Když se podíváme na časový harmonogram, jak k celému procesu docházelo v minulosti a jaký je jeho vývoj, vidíme, že program pro vyplňování klasických tiskopisů byl zveřejněn již v únoru 2004. Datová věta a další podmínky pro tvůrce softwarů se objevily také v únoru 2004 a pravidla přenosu elektronických souborů z organizací byla zveřejněna v dubnu 2004. Zkušební přenosy začaly od května 2004. V červnu 2004 proběhla již zmiňovaná konference pro vývojáře mzdových a ekonomických systémů, kde byli seznámeni, jakým způsobem integrovat elektronická podání do jejich aplikací.
Portál veřejné správy, elektronické zpracování podání – V čem spočívá? Spočívá v tom, že klient České správy sociálního zabezpečení se registruje k elektronickým službám na České správě sociálního zabezpečení. Samozřejmě z důvodů bezpečnosti je jednoznačný důraz kladen na identifikaci podávající osoby. Což je prostřednictvím kvalifikovaných certifikátů a podpisových klíčů České správy sociálního zabezpečení.
Stejně tak je velmi důležité, že použití mzdového systému je s podporou e-podání přímo v systému klienta. To znamená, že klientovi je umožněno využít vlastní mzdový systém pro elektronická podání. Samotné podání tak lze uskutečnit buď přes Portál veřejné správy, nebo přes víceméně libovolné paměťové médium. A dále je samozřejmě podání zpracováváno v interním systému České správy sociálního zabezpečení.
Jak funguje interní systém České správy sociálního zabezpečení ve vztahu k transakční části Portálu veřejné správy? Jak již bylo zmíněno, Česká správa sociálního zabezpečení vydává podpisové klíče. S tím, že je vydává jako certifikační autorita. Zároveň jsou prováděny automatické kontroly logické správnosti ročních evidenčních listů důchodového pojištění s automatizovaným systémem. S využitím Dokument Management-systému jsou trvale archivována e-podání. A co je velmi důležité, existuje zde velká interaktivita s klienty prostřednictvím mail-robotu, který prostřednictvím mail-serveru České správy sociálního zabezpečení poskytuje informace klientům a odpovědným zaměstnancům okresních správ sociálního zabezpečení.
Stejně tak existuje funkce, která umožňuje kontrolu okresním správám – nahlížet do došlých podání.
Poslední možností, kterou zmíním, je příjem podání na paměťovém médiu, kdy se systém oproti podání přes Portál veřejné správy liší pouze vstupním bodem. E-podání jsou přijímána přes EMS-Records přímo v okresních správách sociálního zabezpečení a v závislosti na stavu podání se provádějí informace velmi podobné jako u podání přes Portál veřejné správy. Primárně jde o kontrolu pomocí dešifrování zprávy, ověření elektronického podpisu a identifikace osob, stejně tak jako o provedení logických kontrol, jako je u podání přes Portál veřejné správy.
Takže to je velmi stručně o spolupráci společnosti Siemens Business Services s Českou správou sociálního zabezpečení při využití informačních technologií. Děkuji za pozornost. (Zpět na úvod)
Prezentace Ing. Petra Adámka


SLOVO ZÁVĚREM

Ing. Jiří Hoidekr, ústřední ředitel, ČSSZ
Dámy a pánové, vážení hosté, milí přátelé, zejména ti vytrvalí. Když jsem zahajoval konferenci, přál jsem si, aby se stala nejenom oslavou sociálního pojištění v ČR a v historickém Československu, ale aby se stala i příležitostí potkat se a vyměnit si zkušenosti. A abychom pak společně cílili zejména na budoucnost.
Můj osobní dojem je, že konference tyto úkoly, tyto své cíle téměř naplnila. A to téměř si schovávám proto, že finále stoprocentního naplnění bychom měli dosáhnout na společenském večeru.
Dovoluji si vám poděkovat za vaši účast a za spolupráci na pracovní části konference. Těším se, a to i díky našim sponzorům a partnerům, na setkání s vámi večer. Děkuji a na shledanou. (Zpět na úvod)

Jaroslav Skalický, moderátor
ČSSZ děkuje sponzorům konference: společnosti Český Telecom, Hewlett-Packard, IBM Česká republika, Stavba Praha, Microsoft Česká republika, Siemens Business Services a Skanska. A také mediálním partnerům, kterými byly deník Právo, Český rozhlas a časopis Týden. (Zpět na úvod)

 

     
             
Zpět