Proč by ČSSZ neměla rozhodovat o odškodnění obětí okupace Československa vojsky Varšavské smlouvy

Účelnost, nebo účelovost?

Praha 5. 11. 2004

Česká správa sociálního zabezpečení nesouhlasí se středečním vystoupením poslankyně PSP ČR Aleny Páralové v Poslanecké sněmovně. Paní poslankyně Páralová při projednávání návrhu zákona o odškodnění obětí okupace Československa vojsky Svazu sovětských socialistických republik, Německé demokratické republiky, Polské lidové republiky, Maďarské lidové republiky a Bulharské lidové republiky mimo jiné uvedla, že (citace stenoprotokolu 37. schůze): „Lze pochopit, že se Česká správa sociálního zabezpečení a hlavně pak její ředitel ing. Hoidekr této agendě velice brání. Jeho argumenty jsou však zjevně účelové. Z pohledu hmotně právní i procesní úpravy jde totiž fakticky o totožný postup, jako při aplikaci již dříve schválených předpisů. Namítá-li však Česká správa sociálního zabezpečení ekonomické důvody, pak je třeba připomenout, že právě z tohoto pohledu bude jistě efektivnější, pokud provádění bude svěřeno správnímu orgánu, který již získal zkušenosti při rozhodování o analogických nárocích.“

Vedení ČSSZ velmi překvapuje, že paní poslankyně Páralová napadla argumenty ČSSZ jako účelové, aniž by se jimi ve svém vystoupení blíže zabývala. Určení věcné příslušnosti navíc opřela pouze o zjevně účelové tvrzení o srovnatelnosti postupů při provádění tohoto zákona a jiných odškodňovacích právních norem. Paní poslankyně přitom přehlédla především skutečnost, že ačkoliv ČSSZ byla zřízena k provádění sociálního zabezpečení, již řadu let je její materiální, technický, finanční i personální potenciál odčerpáván k plnění úkolů, které s touto její činností nemají nic společného. Pokračuje tak v „řetězovém“ efektu, podle něhož prováděla - li ČSSZ odškodňování osob již dříve, proč ji tím nepověřit nyní.

Z vystoupení paní poslankyně Páralové je rovněž zřejmé, že se buď dostatečně neseznámila s předchozími odškodňovacími předpisy, anebo přesně neví, jak návrh zákona (sama je jedním z jeho předkladatelů), řeší prokazování rozhodných skutečností. Jinak by postup v návrhu zákona nemohla označit za srovnatelný s ostatními odškodňovacími předpisy.

U minulých odškodňovacích předpisů podklady pro poskytnutí odškodnění zákon jednoznačně definuje – jedná se například o osvědčení o účasti občana v národním boji za osvobození či rozhodnutí soudu o rehabilitaci občana. Projednávaný návrh zákona ale připouští – s odkazem na neexistenci relevantních dokladů - možnost prokazovat nárok na odškodnění například svědeckým prohlášením, (což patrně těžko budou moci doložit například znásilněné osoby), či v podstatě jakýmkoliv jiným, a tedy i snadno zneužitelným způsobem.

Paní poslankyně Alena Páralová se zřejmě ani nezabývala myšlenkou, že by o odškodnění mohl rozhodovat jiný orgán, který má o problematice obětí okupace víc informací anebo který je schopen si - z titulu své činnosti - potřebné informace spolehlivě ověřit; a to ve prospěch občana – oprávněné osoby. Pokud by tak paní poslankyně učinila, zjistila by, že ve skutečnosti existuje podstatně rozsáhlejší dokumentace, než předkladatelé v důvodové zprávě k návrhu zákona připouštějí. Je však s podivem, že když už toto zjištění za ni učinili jiní, není paní poslankyně Páralová ochotna svůj postoj korigovat a jakoukoli argumentaci označuje za účelovou.

Stejně tak se paní poslankyně Páralová - spolu s ostatními předkladateli - odmítá zabývat věcnými i legislativními nedostatky návrhu zákona. Demagogicky tvrdí, že jakákoliv kritika v tomto smyslu má zabránit tomu, aby se obětem okupace konečně dostalo satisfakce. ČSSZ přitom vždy vychází vstříc občanům, snaží se vyhovět jejich zákonným nárokům a iniciativu odškodnit oběti okupace Československa vojsky Varšavské smlouvy vnímá se všemi jejími důsledky. Ovšem právě přetrvávající věcné a legislativní nedostatky návrhu mohou ve svých důsledcích stát v cestě spravedlivému odškodnění.