Oficiální stanovisko vedení ČSSZ k dokumentu „Protest Výboru Oni byli první“ ze dne 8. 12. 2002

V Praze dne 4. 2. 2003

V prosinci minulého roku se na Českou správu sociálního zabezpečení obrátilo občanské sdružení potomků příslušníků ruské a ukrajinské antibolševické emigrace, odvlečených po roce 1945 z Československa do Sovětského svazu, jednající Výborem „Oni byli první“, s vyjádřením „zásadního nesouhlasu“ se způsobem vyřizování žádostí uplatněných podle zákona č. 172/2002 Sb., o odškodnění osob odvlečených do SSSR nebo do táborů, které SSSR zřídil v jiných státech. S obdobným dokumentem nazvaným „Protest Výboru Oni byli první“ ze dne 8. 12. 2002 se sdružení obrátilo i na prezidenta České republiky a všechny zástupce demokratických sil v parlamentu, vládu České republiky a veřejné sdělovací prostředky.

V tomto dokumentu autoři mimo jiné uvádějí, že Česká správa sociálního zabezpečení při vyřizování žádostí osob žádajících o poskytnutí jednorázové peněžní částky podle uvedeného zákona postupuje nekorektně až nepřátelsky, vede příslušná řízení způsobem svévolně překračujícím svěřené jí kompetence, ve svém důsledku maří zamýšlené účinky zákona, že procesní úkony prováděné Českou správou sociálního zabezpečení v průběhu řízení jsou zřetelně vedeny snahou zabránit dosažení cíle zákona a mají charakter další desavuace a politické perzekuce těch občanů, kteří byli za nečinného přihlížení Československa protiprávně zavlečeni na území někdejšího Sovětského svazu a tam vystaveni nejrůznějším formám útisku a utrpení až po ohrožení života a jeho ztrátu, a že postup České správy sociálního zabezpečení je zcela v rozporu s dikcí zákona, že je v něm zřetelný záměr České správy sociálního zabezpečení pokračovat ve znevažování těchto obětí komunistických represí a znemožnit jejich spravedlivou mravní, občanskou a hmotnou satisfakci. Konečně v závěru „Protestu“ a v průvodním dopise k němu se uvádí, že se osoby jednající jménem rady Výboru „Oni byli první“ obrací na výše uvedené orgány, aby zabránily zájmům komunistické revanše sloužící znevažování tohoto zákona a úsilí o jeho neúčinnost a aby přispěly k nápravě nedůstojné a demokratickým silám otevřeně nepřátelské situace, vytvářené Českou správou sociálního zabezpečení.

Tato uvedená tvrzení jsou nejen nepravdivá, ale jsou také difamující, negativně ovlivňující vztah veřejnosti k České správě sociálního zabezpečení a podstatným způsobem, při citlivosti a společenském významu této problematiky, snižují důvěryhodnost České správy sociálního zabezpečení jako orgánu státní správy u veřejnosti. Proto vedení České správy sociálního zabezpečení cítí naléhavou povinnost podat v této věci následující vysvětlení.

Dnem 9. května 2002, kdy nabyl účinnosti zákon č. 172/2002 Sb., o odškodnění osob odvlečených do SSSR nebo do táborů, které SSSR zřídil v jiných státech, se rozšířila agenda České správy sociálního zabezpečení o rozhodování o nárocích na odškodnění pro další okruh osob. Od roku 1994, kdy nabyl účinnosti první ze zákonů, kterým český stát usiloval o nápravu křivd spáchaných na českých občanech za nacistického nebo komunistického režimu, bylo Českou správou sociálního zabezpečení rozhodnuto o více než 50 000 žádostech a vyplaceno 3,4 mld. Kč oprávněným osobám. Česká správa sociálního zabezpečení, ačkoli byla zřízena a personálně i technicky vybavena pro provádění diametrálně odlišných agend, tj. provádění sociálního zabezpečení, byla ve všech zákonech určena jako instituce kompetentní k jejich provádění. Důvodem zřejmě bylo, že v České republice neexistuje žádná organizace, pomineme-li Česko-německý fond budoucnosti řešící odškodnění osob totálně nasazených v době druhé světové války, která by byla k provádění této agendy prioritně určena, a Česká správa sociálního zabezpečení měla zkušenosti s rozhodováním o nárocích na dávky důchodového pojištění a jejich výplatou. Skutečností ale je, že ani v jednom případě odškodňovacích zákonů nebyly České správě sociálního zabezpečení vytvořeny odpovídající personální a finanční podmínky pro jejich provádění a nadále v nezměněném rozsahu vykonávala a vykonává hlavní činnosti, které jí podle zákona o provádění sociálního zabezpečení přísluší.

V této souvislosti je třeba upozornit na jeden zásadní rozdíl mezi prvními třemi zákony o odškodnění, tj. zákonem č. 217/1994 Sb., o poskytnutí jednorázové peněžní částky některým obětem nacistické perzekuce, zákonem č. 39/2000 Sb., o poskytnutí jednorázové peněžní částky příslušníkům československých zahraničních armád a spojeneckých armád v letech 1939 až 1945, zákonem č. 261/2001 Sb., o poskytnutí jednorázové peněžní částky účastníkům národního boje za osvobození, politickým vězňům a osobám z rasových nebo náboženských důvodů soustředěných do vojenských pracovních táborů, a v loňském roce přijatým zákonem č. 172/2002 Sb. Dříve přijaté normy se v menší či větší míře dotýkaly dokladů, které Česká správa sociálního zabezpečení měla nebo alespoň mohla mít k dispozici, protože je posuzovala při rozhodování o dávkách důchodového pojištění a zásadní důkazní doklady, z nichž vycházela Česká správa sociálního zabezpečení při rozhodování o nároku, tj. osvědčení podle zákona č. 255/1946 Sb., byla a jsou vydávána ministerstvem obrany.

Při aplikaci zákona č. 172/2002 Sb. musí ovšem Česká správa sociálního zabezpečení veškerou došetřovací činnost obtížně provádět sama a doklady, pokud vůbec nějaké existují, nejsou soustředěny v jednom archivu, ale jsou roztříštěně archivovány u různých institucí. Navíc k posuzování spletitých a nejednoznačných souvislostí perzekucí, které proběhly před více než padesáti lety, není Česká správa sociálního zabezpečení, pokud jde o typ odbornosti, patřičně personálně vybavena. Jde o období historicky i politicky natolik složité, že o problematice odvlékání osob do bývalého SSSR doposud neexistuje ani žádná ucelená studie a tato oblast je stále předmětem bádání renomovaných historiků a vědeckých pracovišť.

V období bezprostředně následujícím po účinnosti zákona, kdy do České správy sociálního zabezpečení začaly přicházet první žádosti, nebyla a ani nemohla být Česká správa sociálního zabezpečení dostatečně připravena na provádění tohoto zákona, protože vzhledem k legislativním nedostatkům byl návrh zákona v procesu jeho schvalování vrácen Senátem Poslanecké sněmovně. Na tomto místě je třeba zaznamenat, že ministerstvo práce a sociálních věcí a Česká správa sociálního zabezpečení prostřednictvím legislativního odboru Senátu (a za podpory zástupce předkladatelů poslance MUDr. Janečka) prosadily takové pozměňovací návrhy, které měly sloužit především k hladkému provádění zákona. O kvalitě verze návrhu zákona Poslanecké sněmovny postoupené Senátu jistě dostatečně svědčí to, že Senát navrhl zcela nové znění tří z devíti paragrafů, jeden vypustil a ve čtyřech dalších provedl změny; nedotčeno tak mělo zůstat pouze ustanovení o účinnosti. Poslanecká sněmovna však – přes výslovnou podporu senátních návrhů přednesenou poslancem MUDr. Janečkem – bohužel přijala ”svoji” původní verzi.

Česká správa sociálního zabezpečení tedy nemohla předvídat, v jakém znění bude zákon schválen, nepovažovala však v té době za pravděpodobné, že přes řadu zásadních legislativních nedostatků původního návrhu bude pozměňovací návrh Senátu Poslaneckou sněmovnou nakonec zamítnut. Česká správa sociálního zabezpečení se tak ocitla v situaci, kdy se musela během několika dnů vypořádat s legislativními nedostatky zákona, jeho výkladem, aby vůbec mohla zahájit práce na programové přípravě, která je nezbytná pro zajištění výpočtu a výplaty dávek a jejíž náročnost nezávisí na počtu uplatněných žádostí.

Na řízení vztahující se k odškodnění odvlečených osob a pozůstalých po nich se v podstatě aplikuje správní řád. Jedním ze základních pravidel správního řízení je zásada materiální pravdy. Znamená to, že správní orgán nemůže vycházet jen z údajů uvedených účastníkem řízení a jím předložených dokladů, ale je povinen v rámci objektivního přístupu úplně a přesně zjistit skutečný stav věci, tedy všechny právně významné skutečnosti pro posouzení uplatňovaného nároku, a to bez ohledu na to, v čí prospěch tyto skutečnosti svědčí. Teprve na základě zjištěné materiální pravdy lze o nároku rozhodnout.

Nelze opomenout, že zákon č. 172/2002 Sb. stanoví celou řadu podmínek pro získání nároku na jednorázovou peněžní částku, neřeší však komplexně způsob prokazování tohoto nároku. Zákon se omezil pouze na uložení povinnosti žadateli připojit ověřený doklad o délce pobytu v „táboře nucených prací“ s tím, že tento doklad lze nahradit svědeckou výpovědí dvou svědků. Na druhé straně však zákonodárce stanovil povinnost zjišťovat a ověřovat, zda žadatel – oprávněná osoba nebyl příjemcem nároků podle zák. SNR č. 319/1991Sb., nebo pravomocně odsouzen pro zločiny směřující proti demokratickému Československu (Dekret presidenta republiky č. 16/1945 Sb.II) nebo osobou státně nespolehlivou podle zákona č. 128/1946 Sb.

Provádění dokazování je pro Českou správu sociálního zabezpečení, jak již bylo i výše uvedeno, zcela nové a mimořádně náročné. Autentické doklady potvrzující pobyt konkrétního občana v táboře, až na výjimky, neexistují a pokud ano, Česká správa sociálního zabezpečení jimi nedisponuje, stejně jako doklady prokazujícími bezúhonnost ve smyslu poválečných předpisů. Svědci tehdejších událostí většinou již nežijí. Často se stává, a to zejména u pozůstalých osob, že konkrétní fakta o odvlečení ani poskytnout nemohou, protože je vůbec neznají nebo si je nepamatují.

Je nutno konstatovat, že žádná z podaných žádostí nebyla doložena takovými doklady, na jejichž základě by si Česká správa sociálního zabezpečení mohla učinit závěr, že nárok je objektivně prokázán. Bez důkazního řízení mohlo být tedy rozhodnuto pouze o žádostech, z jejichž obsahu bylo zřejmé, že není splněna některá z podmínek nároku, např. že žadatel není oprávněnou osobou ve smyslu § 2 odst. 1 nebo 2 zákona.

V ostatních případech vzhledem k nutnosti opatřit si tyto podklady, a popřípadě i doplňující vyjádření žadatelů, Česká správa sociálního zabezpečení správní řízení přerušila a přerušuje do doby, než se jí podaří zjistit skutkový stav věci. Vzhledem k tomu, že zjišťování těchto skutečností je v mnoha případech časově velmi náročné a přerušení by mohlo trvat i řadu let, stanoví v rozhodnutí Česká správa sociálního zabezpečení délku přerušení zpravidla nejdéle na dobu jednoho roku. Během doby, po kterou je řízení přerušeno ve vztahu k žadateli, se Česká správa sociálního zabezpečení snaží došetřit všechny chybějící skutečnosti a v řízení bude pokračovat ihned po jejich zjištění, tedy i před uplynutím této lhůty.

V případech, kdy je žadatelem dítě odvlečené osoby, Česká správa sociálního zabezpečení správní řízení přerušila do 31. 12. 2002, tj. do dne, kdy bylo možné nejpozději nárok uplatnit, neboť před rozhodnutím o přiznání odškodnění bylo třeba pro určení konkrétní výše nároku zjistit celkový počet dětí, které nárok uplatnily. Správní řízení bylo obligatorně přerušeno rovněž v případech, kdy žadatel neprokázal české státní občanství již při podání žádosti, a to do předložení dokladu o českém státním občanství, nejpozději však do 31. 12. 2002. V řízeních, která byla přerušena z výše uvedených důvodů do 31. 12. 2002, Česká správa sociálního zabezpečení od 1. 1. 2003 pokračuje, pokud ovšem řízení nebylo nutno znovu přerušit na delší dobu, protože se dosud nepodařilo všechny potřebné skutečnosti spolehlivě zjistit.

Z výše popsaného jasně vyplývá, že příčiny délky a způsobu rozhodování jsou objektivně dány:

  • zněním zákona č. 172/2002 Sb.,
  • charakterem doby, která se prokazuje a
  • procesními ustanoveními správního řádu, které je nutno v řízení aplikovat,

a rozhodně nespočívají v nečinnosti, předpojatosti, zlé vůli, či dokonce nepřátelském jednání pracovníků České správy sociálního zabezpečení.

Vedení České správy sociálního zabezpečení vnímá legitimitu požadavku žadatelů, aby bylo o jejich nároku podle zákona č. 172/2002 Sb. urychleně rozhodnuto a samo má zájem na tom, aby řízení proběhlo hospodárně, tedy co nejrychleji. Na druhé straně odpovídá za to, že jednorázovou peněžní částku vyplatí pouze osobám, jimž nárok na tuto částku jednoznačně vznikl, takže je nevyhnutelně nutné provádět časově neobyčejně náročná šetření.

Vedení České správy sociálního zabezpečení se proto odmítá nechat vmanipulovat jednostrannou a neobjektivní kampaní a účelovou interpretací jejího postupu při vyřizování žádostí o odškodnění do takové situace, že by Česká správa sociálního zabezpečení rozhodovala bez toho, aniž by dostatečně ověřovala, zda jsou splněny podmínky uložené zákonem.

Vedení České správy sociálního zabezpečení opíraje se i o výsledky prověrek jak nezávislého odboru interního auditu, kontroly a stížností ČSSZ, tak nadřízeného orgánu ministerstva práce a sociálních věcí, veškerá obvinění a invektivy jednajících členů výboru „Oni byli první“ rozhodně odmítá.

Vedení České správy sociálního zabezpečení s vědomím oprávněného rozhořčení svých spolupracovníků, které bez výhrady s nimi sdílí, prohlašuje, že Česká správa sociálního zabezpečení bude rozhodovat vždy tak, jak to vyžaduje právní řád České republiky i Etický kodex zaměstnanců České správy sociálního zabezpečení.

V Praze dne 31. ledna 2003

Ing. Jiří Hoidekr, v. r.
ústřední ředitel ČSSZ

JUDr. Božena Michálková, v. r.
1. náměstkyně
ústředního ředitele ČSSZ   

JUDr. Eliška Volfová, v. r.
vrchní ředitelka úseku
provozního důchodového pojištění