Odškodňování odvlečených osob

Na základě návrhu poslanců byl Poslaneckou sněmovnou počátkem letošního roku schválen návrh zákona o odškodnění osob odvlečených do SSSR nebo do táborů, které SSSR zřídil v jiných státech. Rozhodování o poskytnutí jednorázových peněžních částek a výplata těchto částek byla svěřena České správě sociálního zabezpečení (dále jen ČSSZ). Z tohoto důvodu se ČSSZ ještě před skončením celého legislativního procesu týkajícího se přijetí tohoto zákona připravovala na jeho provádění. V rámci této přípravy však zjistila, že znění zákona schválené Poslaneckou sněmovnou má celou řadu legislativních nedostatků. Tyto nedostatky spočívají mimo jiné v nejednoznačném vymezení nároků oprávněných osob, v nejednotné terminologii zákona a v nedostatečně vyřešené otázce způsobu prokazování nároků.

V důsledku výše uvedených nedostatků byl návrh schválený Poslaneckou sněmovnou vrácen Senátem Poslanecké sněmovně s řadou pozměňovacích návrhů, které byly přijaty Senátem, mj. též na základě konzultací s ČSSZ a Ministerstvem práce a sociálních věcí. Poslanecká sněmovna však pozměňovací návrhy Senátu odmítla a zákon přijala ve znění postoupeném Senátu. Zákon byl vyhlášen ve Sbírce dne 9. 5. 2002 a tímto dnem též nabyl účinnosti.

ČSSZ, jako orgán státní správy, kterému bylo svěřeno rozhodování o nárocích podle tohoto zákona a výplata jednorázových peněžních částek, se tak ocitla v situaci, kdy se musela v podstatě během několika dnů vypořádat s legislativními nedostatky zákona tím způsobem, že je překlenula výkladem zákona, aby vůbec mohla zahájit práce na programové přípravě, která je nezbytná a jejíž náročnost nezávisí na počtu uplatněných žádostí. Protože většina zákonných ustanovení umožňuje dokonce několik způsobů výkladu, činila tak od samého počátku s vědomím, že přijatý výklad v souvislosti se soudním přezkumem individuálních meritorních rozhodnutí může doznat určitých a možná i zcela zásadních změn.

V rámci řízení o nárocích podle zákona č. 172/2002 Sb., ČSSZ v podstatě nemůže vycházet ze svých zkušeností, protože oblast její působnosti je naprosto jiná a nemá k dispozici ani dostatek podkladů. O této problematice doposud neexistuje žádná ucelená studie a tato oblast je stále předmětem bádání renomovaných historiků a vědeckých pracovišť. Tábory, do nichž byli občané odvlékáni, tzv. gulagy existovaly v SSSR v letech 1919 až 1991, podle důvodové zprávy k zákonu však úmyslem zákonodárce zcela jistě nebylo přiznat odškodnění za odvlečení spadající do takto širokého období. Autentické doklady potvrzující pobyt konkrétního občana v táboře až na výjimky neexistují a pokud ano, ČSSZ jimi nedisponuje, stejně jako doklady prokazujícími bezúhonnost ve smyslu poválečných předpisů. Svědci tehdejších událostí většinou již nežijí.

Osoby uplatňující nároky podle zákona č. 172/2002 Sb., v mnoha případech v žádosti nepopíší způsob jimi uváděného odvlečení tak, aby bylo možno alespoň posoudit, zda podle jimi tvrzených údajů se na ně zákon č. 172/2002 Sb. vztahuje. Často se stává, a to zejména u pozůstalých osob, že tyto údaje ani poskytnout nemohou, protože si je nepamatují.

Žádosti, z jejichž obsahu bylo zřejmé, že žadatel není oprávněnou osobou ve smyslu § 1 odst. 1 nebo 2 zákona, ČSSZ zamítla. V ostatních případech je ČSSZ povinna se řídit základní zásadou správního řízení, kterou je povinnost správního orgánu vycházet ze spolehlivě zjištěného stavu věci a za tím účelem si opatřit podklady potřebné pro rozhodnutí. Vzhledem k nutnosti opatřit si tyto podklady, a popřípadě i doplňující vyjádření žadatelů, ČSSZ v těchto případech správní řízení přerušovala do doby, než se jí podaří zjistit skutkový stav věci. Vzhledem k tomu, že zjišťování těchto skutečností je v mnoha případech časově velmi náročné a přerušení by mohlo trvat i řadu let, omezovala v rozhodnutí ČSSZ délku přerušení na dobu jednoho roku. Toto omezení doby platnosti přerušení řízení v žádném případě neznamená, že by ČSSZ nepokračovala v řízení bezprostředně poté, kdy rozhodné skutečnosti zjistí.

V případech, kdy je žadatelem dítě odvlečené osoby, ČSSZ správní řízení přerušila do 31. 12. 2002, tj. do dne, kdy lze nejpozději nárok uplatnit, neboť před rozhodnutím o přiznání odškodnění je třeba zjistit celkový počet dětí, které nárok uplatnily. Správní řízení bylo obligatorně přerušeno rovněž v případech, kdy žadatel neprokázal české státní občanství již při podání žádosti. Za situace, kdy zákon nestanoví rozhodný okamžik, k němuž musí být tato podmínka splněna, přijala ČSSZ výklad, podle něhož se podmínka existence českého státního občanství považuje za splněnou i v případě, že žadatel českého občanství nabyl až po podání žádosti (uplatnění nároku), avšak před uplynutím lhůty pro její podání (tj. nejpozději dne 31. 12. 2002). V těchto případech tedy bylo správní řízení přerušeno do předložení dokladu o českém státním občanství, nejpozději však do 31. 12. 2002 včetně.

V řízeních, která byla přerušena z výše uvedených důvodů, bude ČSSZ v řízení od 1. ledna 2003 pokračovat, pokud ovšem řízení nebylo přerušeno, popř. nebude nutno přerušit do zjištění dalších rozhodných skutečností.

ČSSZ vnímá legitimitu požadavku žadatelů, aby bylo o jejich nároku podle zákona č. 172/2002 Sb., urychleně rozhodnuto a sama má zájem na tom, aby řízení proběhlo hospodárně, tedy co nejrychleji. Na druhé straně odpovídá za to, že jednorázovou peněžní částku vyplatí pouze osobám, u nichž je jednoznačný nárok na tuto částku, takže je nucena provádět časově velmi náročná šetření.

Z vůle zákonodárců je ČSSZ průběžně "využívána" k výkonu činností spojených s realizací tzv. odškodňovacích zákonů, a to nejen jako "výplatní místo" různých druhů odškodnění (což by bylo pochopitelné i z toho důvodu, že většina oprávněných byla i poživatelem některého z důchodů), ale i jako "rozhodovací místo", a tím je návazně i účastníkem sporů z toho vyplývajících. ČSSZ však za tímto účelem nebyla zřízena a dosud k tomu ani odpovídajícím způsobem nebyla finančně a technicky vybavena, a to přesto, že o to svůj nadřízený orgán žádala. Přitom se nepochybně jedná o činnosti mimořádně náročné, nemající obdoby, a zejména dlouhodobé, jejichž zajištění nelze dále řešit jako do současné doby mimořádnými způsoby, ale je nezbytné k tomu přistoupit systémově dle zkušeností z okolních zemí a hospodárně z hlediska vynakládání prostředků státního rozpočtu.

V současné době je v ČSSZ realizována řada rozsáhlých změn k naplnění strategických cílů ČSSZ do roku 2005 a připravuje se celková transformace ČSSZ za účelem změny zastaralého důchodového systému a jeho administrace a zřízení individuálních účtů klientů, které dále odčerpávají personální a finanční kapacity vysoko nad rámec běžně vykonávaných činností. Výkon dalších činností mimo působnost ČSSZ, byť stanovených zákonem, je pro ČSSZ bez odpovídajícího finančního a technického zázemí již za hranicí únosnosti a představuje reálnou hrozbu kolapsu výkonu jedné ze základních činností ČSSZ, tj. administrace systému důchodového pojištění.