Určení státu pojištění

Pravidla pro určování příslušnosti k právním předpisům sociálního zabezpečení

Pravidla pro určování příslušnosti k právním předpisům sociálního zabezpečení slouží k zajištění principu aplikace právních předpisů jednoho státu. Aplikací příslušných ustanovení mezinárodních smluv o sociálním zabezpečení nemůže dojít k situaci, aby osoba krytá smlouvou byla pojištěna v obou smluvních státech či naopak v žádném z nich.

 

Pravidlo státu místa výkonu činnosti – lex loci laboris

Jedná se o základní pravidlo určování příslušnosti k právním předpisům sociálního zabezpečení. Osoba zaměstnaná nebo samostatně výdělečně činná podléhá právním předpisům smluvního státu, na jehož území vykonává výdělečnou činnost, bez ohledu na místo jejího bydliště (pravidlo lex loci laboris).

Pravidlo se aplikuje automaticky, pokud nedojde k některé ze situací uvedených níže. V tomto případě se nevystavují žádná potvrzení osvědčující příslušnost k právním předpisům. Situace odlišné od pravidla státu výkonu činnosti vyžadují zvláštní posouzení a neaplikují se automaticky. V takových případech je nutné příslušnost k právním předpisům stanoveným způsobem osvědčit (bilaterálním formulářem nebo potvrzením o pojištění).

 

Zvláštní ustanovení

Z pravidla aplikace právních předpisů státu výkonu výdělečné činnosti (lex loci laboris) existuje řada zvláštních pravidel. Nejčastěji se zvláštní pravidla použijí u pracovníků vyslaných k výkonu činnosti na území druhého smluvního státu, státních úředníků, členů diplomatických sborů a konzulárního zastoupení a pracovníků vykonávající činnost v oboru mezinárodní přepravy.

Rovněž je možné, aby se pověřené instituce smluvních států dohodly na udělení výjimky z  příslušnosti k právním předpisům.

 

Vysílání pracovníků

Nejvyužívanější výjimkou z pravidla lex loci laboris je institut vysílání pracovníků, který vyslané osobě umožňuje setrvat v pojistném systému vysílajícího státu. Příslušná ustanovení mezinárodních smluv o sociálním zabezpečení stanoví podmínky, které pro využití tohoto institutu musí splnit zaměstnanci či osoby samostatně výdělečně činné.

Osoba vykonávající přechodně výdělečnou činnost na území druhého smluvního státu nepodléhá při splnění všech podmínek vyslání po vymezenou dobu právním předpisům sociálního zabezpečení státu, kde vykonává výdělečnou činnost, ale je i nadále kryta právními předpisy  sociálního zabezpečení státu, ze kterého byla vyslána.

Osoba prokazuje skutečnost, že je vyslaným pracovníkem, a tudíž se na ni vztahují právní předpisy sociálního zabezpečení vysílajícího státu, vystaveným bilaterálním formulářem nebo potvrzením o pojištění.

Vyslána může být jak osoba zaměstnaná, tak osoba samostatně výdělečně činná, pokud spadá do osobního rozsahu příslušné mezinárodní smlouvy.

 

Souběžný výkon činnosti na území dvou smluvních států

Institut souběžného výkonu činnosti na území dvou smluvních států většina mezinárodních smluv o sociálním zabezpečení neupravuje.

Na osoby vykonávající souběžnou činnost na území dvou smluvních států pro jednoho zaměstnavatele se zpravidla aplikují ustanovení mezinárodních smluv upravující institut vysílání pracovníků.

Situace osob vykonávajících souběžný výkon činnosti na území dvou smluvních států  pro dva a více zaměstnavatele, případně souběžný výkon zaměstnání a samostatné výdělečné činnosti, je třeba řešit dle dané smlouvy. Pokud smlouva nestanoví výlučně příslušnost k právním předpisům jednoho státu, je možné, aby dotčená osoba podléhala dvojím právním předpisům (z každé výdělečné činnosti v jiném státě). Pokud je v zájmu dotčené osoby podléhat právním předpisům sociálního zabezpečení jednoho státu, je možné aplikovat ustanovení příslušného článku mezinárodní smlouvy, které umožňuje udělení výjimky.

Ustanovení některých smluv upravují situace zaměstnanců podniků mezinárodní přepravy.

 

Státní úředníci, členové diplomatických sborů a konzulárního zastoupení

Určení příslušnosti k právním předpisům u státních úředníků se řídí právními předpisy státu, kterému podléhá správní orgán, který státního úředníka zaměstnává.

 

Výjimky z příslušnosti k právním předpisům sociálního zabezpečení

Institut výjimky umožňuje, aby se dva smluvní státy dohodly na udělení výjimky, a to vždy v zájmu určitých osob nebo skupin osob. Udělená výjimka z příslušnosti k právním předpisům platí jednotně pro všechny oblasti sociálního zabezpečení, které tvoří věcný rozsah dotčených smluv. Na udělení výjimky není právní nárok.

Kolizní normy upravené v mezinárodních smlouvách o sociálním zabezpečení jsou svým charakterem výlučné, což znamená, že určením aplikovatelných právních předpisů se zároveň vylučují právní předpisy druhého smluvního státu. Určené právní předpisy se týkají jak poskytování dávek, tak i odvádění pojistného, a platí pro všechna odvětví sociálního zabezpečení krytá příslušnou mezinárodní smlouvu a stanovená příslušnou národní legislativou.