Zastoupení členem domácnosti a jeho účinky v právních vztazích

Tento článek vyšel v časopisu Národní pojištění č.: 7/2015

Mgr. MARTIN ANDERLE

Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „NOZ“), účinný od 1. ledna 2014, přinesl kromě jiného i nový, 4stupňový systém podpůrných opatření při narušení schopnosti zletilého právně jednat. V následujících řádcích odhlédneme od neméně zajímavých instrumentů zásahu do svéprávnosti člověka, kterými jsou instituty předběžného prohlášení, nápomoci při rozhodování a omezení svéprávnosti, a podrobněji si přiblížíme institut zastoupení členem domácnosti, resp. jeho uplatnění v právních vztazích důchodového pojištění.

1. VYMEZENÍ PRÁVNÍ ÚPRAVY

Podle ustanovení § 49 odst. 1 NOZ může zletilého, kterému brání duševní porucha samostatně právně jednat a který nemá jiného zástupce, zastupovat jeho potomek, předek, sourozenec, manžel nebo partner, popřípadě osoba, která se zastoupeným žila před vznikem zastoupení ve společné domácnosti alespoň tři roky. Ke vzniku zastoupení se vyžaduje schválení soudu a zastoupení se vztahuje na obvyklé záležitosti, jak to odpovídá životním poměrům zastoupeného. Zástupce může nakládat s příjmy zastoupeného v rozsahu potřebném pro obstarání obvyklých záležitostí; s peněžními prostředky na účtu zastoupeného však může nakládat jen v rozsahu nepřesahujícím měsíčně výši životního minima jednotlivce podle jiného právního předpisu (§ 52 NOZ).  

Z výše uvedené citace tak vyplývá, že členem domácnosti může být zastoupen pouze zletilý, který navíc není zastoupen jiným zástupcem, typicky opatrovníkem ustanoveným rozhodnutím soudu.

2. ROZSAH OPRÁVNĚNÍ ČLENA DOMÁCNOSTI

NOZ vymezuje práva a povinnosti člena domácnosti značně vágně, resp. za využití právně neurčitých pojmů typu „obvyklé záležitosti“, „životní poměry zastoupeného“. Podle důvodové zprávy k občanskému zákoníku, konkrétně pak k §§ 49 až 54 zákona, se, co se týče obvyklých záležitostí, jedná „zejména o záležitosti týkající se poskytování zdravotních a sociálních služeb a žádostí o přiznání dávek pomoci v hmotné nouzi, státní sociální podpory a sociálního zabezpečení“.

Ze Závěru č. 131 ze zasedání poradního sboru ministra vnitra ke správnímu řádu ze dne 14. února 2014 přitom vyplývá, že

- se jedná o hmotněprávní institut upravený v občanském zákoníku, z nějž nelze automaticky dovozovat procesní zastoupení,

- je možné pod pojem obvyklé záležitosti podřadit pouze záležitosti soukromého práva,

- institut není druhem zákonného zastoupení ve smyslu § 31 správního řádu, a účastník správního řízení tak může být zastoupen členem domácnosti pouze v řízení, ve kterém zastupování účastníka řízení členem domácnosti připouští zvláštní zákon,

- jde z hlediska správního řádu spíše o zvláštním zákonem upravený zvláštní typ jednání ve prospěch účastníka, kdy za účastníka řízení může být takto učiněn např. pouze jeden konkrétní úkon v řízení (podání žádosti).

Člen domácnosti je tak bez dalšího oprávněn za zastupovaného podat žádost o dávku důchodového pojištění, není však již oprávněn v daném správním řízení oprávněného zastupovat, tj. např. být adresátem rozhodnutí ve věci, podávat jménem zastupovaného námitky apod., ledaže by mu příslušné oprávnění soud výslovně ve svém rozhodnutí přiznal. Jak speciální právní norma, tj. zákon č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZOPSZ“), tak norma obecné povahy, zákon č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů, přitom oprávnění člena domácnosti k zastupování účastníka řízení výslovně neupravují, nelze tedy o zastupování členem domácnosti ve správním řízení hovořit.

Co se týče oprávnění člena domácnosti přijímat a spravovat důchod oprávněného, NOZ spojuje nakládání s příjmy zastoupeného s rozsahem, který je potřebný pro obstarání obvyklých záležitostí, jak to odpovídá životním poměrům zastoupeného. S peněžními prostředky na účtu zastoupeného je však zástupce oprávněn nakládat pouze v rozsahu, který nepřesahuje měsíčně výši životního minima jednotlivce podle jiného právního předpisu, tj. podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, ve znění pozdějších předpisů. Částka životního minima jednotlivce činí měsíčně v současné době 3 410 Kč.  

Občanský zákoník pojem „obvyklé záležitosti“ nijak nevymezuje, výklad pojmu prozatím nelze nalézt ani ve stávající judikatuře. Určitou oporu ve výkladu lze spatřit v rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne ze dne 26. března 2014, č. j. 9 Ads 23/2014 – 34, podle kterého „otázku starobního důchodu i s ohledem na částku, o kterou se zpravidla bude měsíčně jednat, a která často bude jediným příjmem dané osoby, nelze rozhodně podle Nejvyššího správního soudu považovat za běžnou záležitost každodenního života ve smyslu § 64 o. z“. Byť se předmětné rozhodnutí v souvislosti s otázkou starobního důchodu zabývá výkladem pojmu „běžná záležitost“, nikoliv pojmu „obvyklá záležitost“, lze oba pojmy považovat za synonyma. To ostatně vyplývá rovněž z komentáře k občanskému zákoníku[1]podle něhož „rozdíl mezi termínem "běžná" a "obvyklá" záležitost není natolik zásadní, aby nebylo možné využít dosavadní judikaturu s tím, že tyto pojmy je třeba pokládat za synonyma. Zmíněný závěr lze opřít i o formulaci obecného § 461, podle něhož zákonnému zástupci náleží "běžná" správa jmění zastoupeného a "běžná" správa jeho záležitostí. Smyslem § 52 jistě nebylo ustanovit nelogickou odchylku ve srovnání s § 461. Proto lze mít za to, že občanský zákoník s pojmy "běžný" a "obvyklý" pracuje jako se synonymy“.

Z výše uvedeného vyplývá, že člena domácnosti nelze považovat za příjemce důchodu, což rovněž odpovídá taxativnímu vymezení příjemců důchodu dle § 64 odst. 1 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů, kdy člen domácnosti ve výčtu příjemců uveden není. Členu domácnosti lze v takovém případě doporučit požádat obecní úřad o ustanovení své osoby zvláštním příjemcem dávky důchodového pojištění dle § 118 ZOPSZ, jsou-li splněny zákonné podmínky pro jeho ustanovení.

3. ZÁNIK ZASTOUPENÍ

Zastoupení členem domácnosti zaniká, pokud se jej zástupce vzdá, popř. pokud zastoupený odmítne, aby ho nadále zástupce zastupoval. K odmítnutí přitom postačí schopnost projevit přání. Zastoupení rovněž zaniká v případě, kdy soud jmenuje zastoupenému opatrovníka[2]. To souvisí s úvodním vymezením samotné podstaty institutu, kdy člen domácnosti může zletilého zastupovat pouze za předpokladu, že ten nemá jiného zástupce.

Zatímco tak NOZ vznik zastoupení podmiňuje schválením soudu, k zániku zastoupení z výše uvedených důvodů již rozhodnutí soudu zapotřebí není. To je poměrně překvapivé i vzhledem ke skutečnosti, že občanský zákoník u jiného instrumentu zásahu do svéprávnosti člověka, nápomoci při rozhodování (viz § 48 NOZ) k ukončení účinnosti smlouvy rozhodnutí soudu vyžaduje. U nápomoci při rozhodování navíc tzv. podpůrce (zástupce) jedná společně s podporovaným (zastupovaným), takže se na rozdíl od výše uvedeného institutu nejedná o zastoupení v „klasickém“ slova smyslu.

Autor článku je zaměstnancem ČSSZ.


[1] David, O; Deverová, L.; Dolanská, L. a kol. Občanský zákoník. Komentář. Svazek I – obecná část. Praha: Wolters Kluwer, a.s., 2014. 

[2]anovení § 54 odst. 1 NOZ.