Pracovní cesta a přestávky mezi směnami

Tento článek vyšel v časopisu Národní pojištění č.: 8-9/2015

JUDr. MARIE SALAČOVÁ

V poslední době se začal stále častěji opakovat vážný problém týkající se souvislosti mezi dobou konání pracovní cesty zaměstnance a nároku zaměstnance na přestávku mezi směnami. Přesně tuto skutečnost vyjadřují dva poslední z mnohých dotazů, které se objevují, přičemž odpovědi a názory na řešení se velmi liší.

První případ:

Zaměstnanec byl vyslán na pracovní cestu do Německa, ráno jel tam, odpracoval, co bylo zapotřebí, a večer se vracel. Jel služebním vozem, který řídil. Vrátil se do Prahy někdy kolem čtvrté hodiny ranní, pracovní doba mu začínala v 9.00 hodin. Podle pracovníka měl nárok na odpočinek, podle zaměstnavatele nikoliv, neboť odpočinkem byla samotná cesta [viz § 78 odst. 1 písm. b) zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění pozdějších předpisů].

Druhý případ:

Zaměstnanec byl vyslán na pracovní cestu do Číny a z této pracovní cesty se vracel tak, že letadlo přistálo na letišti v Praze v 10.30 hod.; zaměstnanec požadoval u zaměstnavatele přestávku mezi směnami, ale bylo mu řečeno, že není třeba, protože odpočíval v letadle během cesty zpět.

Oba příklady uzavírá stejná otázka: Je takový názor vůbec možný?

Tento článek se pokusí objasnit celou problematiku v odrazu platné právní úpravy zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění pozdějších předpisů.

PODMÍNKY PRACOVNÍ CESTY URČUJE ZAMĚSTNAVATEL

V úvodu je třeba zdůraznit, že na pracovní cesty vysílá své zaměstnance vždy výhradně sám zaměstnavatel. Podle platné právní úpravy, která je v podstatě obsažena v sedmé části shora citovaného zákoníku práce, veškeré podmínky pracovních cest zaměstnanců určuje vždy výhradně a sám zaměstnavatel, a to podle § 153 odst. 1 téhož zákona (zaměstnanec není oprávněn svévolně na zaměstnavatelem určených podmínkách cokoliv změnit, a pokud tak učiní, veškeré důsledky se stávají jeho soukromou záležitostí, zaměstnavatel nemůže nést odpovědnost za něco, co nerozhodl). Ve zmíněném ustanovení je přesně stanoveno, že podmínky, které mohou ovlivnit poskytování a výši cestovních náhrad, zejména dobu a místo nástupu a ukončení cesty, místo plnění pracovních úkolů, způsob dopravy a ubytování, určí předem písemně zaměstnavatel s tím, že přitom přihlíží k oprávněným zájmům zaměstnance. V předmětných souvislostech je nejdůležitější určení doby a místa nástupu a ukončení každé pracovní cesty zaměstnance – všechny tyto skutečnosti určuje zaměstnavatel vždy podle svého uvážení a potřeby a měl by tak učinit co nejpřesněji, aby nedocházelo k pochybnostem.

Další významná stránka předmětné problematiky je nutnost rozlišovat dobu trvání pracovní cesty zaměstnance, stanovenou pracovní dobu zaměstnance a dobu práce přesčas při pracovní cestě.

Doba trvání pracovní cesty zaměstnance je přesně vymezena zaměstnavatelem, a to tak, že určí její počátek (datum, místo a hodinu) a stejným způsobem i její konec. Každá pracovní cesta každého zaměstnance vždy začíná v uvedený den a hodinu v místě zaměstnavatelem určeného nástupu pracovní cesty a končí  ve stejně vymezeném čase a místě zaměstnavatelem určeného ukončení pracovní cesty.  A pozor: do doby trvání pracovní cesty se započítává samozřejmě i doba cestování, neboť i ta je součástí pracovní cesty (náležejí za ni cestovní náhrady). Názor, že v dopravním prostředku v průběhu pracovní cesty může zaměstnanec odpočívat, je nesmyslný a v rozporu s platnou právní úpravou zákoníku práce – jak by mohl odpočívat zaměstnanec v průběhu pracovní cesty, když bude řídit motorové vozidlo nebo při návratu překonávat několik časových pásem, také je obvyklá únava z plnění pracovních úkolů apod. Ustanovení § 78 odst. 1 písm. b) zákoníku práce je obecné a nelze ho neoprávněně uplatňovat. V tomto ustanovení je sice stanoveno, že doba odpočinku je doba, která není pracovní dobou, ale toto je obecné vymezení, které nezahrnuje zákonem stanovená  navazující rozhodnutí ze strany zaměstnavatele.

DOBA PLNĚNÍ PRACOVNÍCH ÚKOLŮ A DOBA ODPOČINKU

Stanovenou pracovní dobou je podle platného zákoníku práce, jeho § 78 odst. 1 písm. a), přesně stanovená doba, v níž je zaměstnanec povinen vykonávat pro zaměstnavatele práci, a doba, v níž je zaměstnanec na pracovišti připraven k výkonu práce podle pokynů zaměstnavatele. To nepochybně fakticky a prakticky znamená, že stanovená pracovní doba je obecně v zásadě vyjádřena přesným rozpisem směn zaměstnance určeným zaměstnavatelem v místě, které je v pracovní smlouvě zaměstnance sjednáno jako místo výkonu práce, popřípadě v místě přechodného pracoviště při pracovní cestě. Plnění pracovních úkolů určených zaměstnavatelem však samozřejmě může vyžadovat i překročení obecně stanovené pracovní doby – je otázkou, jak bude tato doba plnění povinností zaměstnancem na příkaz zaměstnavatele označována – může se evidentně jednat buď o práci přesčas, nebo o jinou dobu, která sice není prací přesčas (protože ta je přesně v zákoníku práce definována), ale je nezbytné ji také zahrnovat do doby plnění pracovních úkolů, a to je právě např. také doba cestování při pracovní cestě nad stanovenou pracovní dobu. Obdobnou dobu představuje např. i doba nemoci nebo pobytu v nemocnici v průběhu pracovní cesty, když k onemocnění nebo úrazu dojde během pracovní cesty – pracovní cestu nelze z tohoto důvodu ukončit, protože zaměstnanec si pracovní cestu nevymyslel, byl na ní vyslán zaměstnavatelem a tedy v těchto případech musí pracovní cesta končit v místě ukončení této pracovní cesty, jak původně určil zaměstnavatel, pokud není zaměstnanec schopen převozu domů dříve.

Prací přesčas je podle § 78 odst. 1 písm. i) platného zákoníku práce práce konaná zaměstnancem na příkaz zaměstnavatele nebo s jeho souhlasem nad stanovenou týdenní pracovní dobu vyplývající z předem stanoveného rozvržení pracovní doby a konaná mimo rámec rozvrhu pracovních směn. Samozřejmě se musí jednat o výkon práce, která byla sjednána jako druh práce v pracovní smlouvě zaměstnance podle § 34 odst. 1 písm. a) téhož zákoníku práce. Pochopitelně, že prací přesčas není, napracovává-li zaměstnanec prací konanou nad stanovenou týdenní pracovní dobu pracovní volno, které mu zaměstnavatel poskytl na jeho žádost.

V souvislosti s konanou pracovní cestou je třeba zdůraznit, že do doby pracovní cesty, jak vyplývá z uvedeného, náleží i cestování. Nelze ho tedy hodnotit jako dobu odpočinku

Pozor také na souvislost se skutečností, že podle § 42 odst. 1 druhé věty téhož zákoníku práce může zaměstnavatel vyslat zaměstnance na dobu nezbytné potřeby na pracovní cestu jen na základě dohody s ním. Z toho je nepochybně zřejmé, že pokud by zaměstnavatel měl nepřiměřené požadavky pro předmětnou situaci, nemuselo by také dojít k dohodě se zaměstnancem.

V návaznosti na plnění pracovních úkolů zaměstnanců upravuje zmiňovaný zákoník práce také potřebu zaměstnanců na příslušný odpočinek mezi směnami. Nepřetržitý odpočinek mezi dvěma směnami upravuje poměrně velmi přesně jeho § 90, kde je jako základní pravidlo uvedeno v odstavci 1, že zaměstnavatel je povinen rozvrhnout pracovní dobu tak, aby zaměstnanec měl mezi koncem jedné a začátkem následující směny nepřetržitý odpočinek po dobu alespoň 11 hodin, zaměstnanec mladší 18 let po dobu alespoň 12 hodin během 24 hodin po sobě jdoucích. Podle odstavce 2 téhož ustanovení může být odpočinek podle odstavce 1 zkrácen až na 8 hodin během 24 hodin po sobě jdoucích zaměstnanci staršímu 18 let za podmínky, že následující odpočinek mu bude prodloužen o dobu zkrácení tohoto odpočinku v přesně vymezených případech. 

Autorka je odbornicí v oblasti pracovního práva.