Komunikace a média v dnešní společnosti

Tento článek vyšel v časopisu Národní pojištění č.: 7/2015

Mgr. RENÁTA PROVAZNÍKOVÁ

Komunikace je základní formou sociálního styku. Je definována jako přenos informací mezi lidmi, uskutečňovaný pomocí znakového systému, a to přímo nebo nepřímo. Informace je vše, co může snížit neurčitost lidského poznání. Znakovým systémem není jen jazyk, písmo, ale i např. gesta, piktogramy či kouřové signály. Komunikace přímá se odehrává mezi lidmi přirozeně, bez jakýchkoliv technických pomůcek, komunikace nepřímá probíhá pomocí nějakého prostředku (média), kterým je např. papír, telefon, rozhlas, počítač apod.

Součástí sociální komunikace je i komunikace komerční (např. reklama), která má za cíl motivovat ke konkrétnímu jednání, dále public relation – systematická komunikace sloužící k vytváření pozitivní image instituce v očích veřejnosti, a tzv. facilitace – usnadňování a řízení komunikace mezi více subjekty.

MÉDIA A JEJICH FUNKCE, PŘÍNOSY A RIZIKA

Vývoj civilizace je spojen s objevováním nových způsobů komunikace od mimoslovní pomocí gest přes podání ústní, obrazový či písemný projev, tisk, rozhlas až k televizi a internetu. V souvislosti s nárůstem masového charakteru komunikace hrají zásadní roli hromadné sdělovací prostředky (média). Média se dělí na tisková (noviny, časopisy včetně jejich elektronických mutací) a elektronická (rozhlas, televize, internet).

Média mají tři základní funkce – informační, zábavnou a komerční. Informační funkci plní především zpravodajství a publicistika, kde se využívají zprávy, komentáře a reportáže. Zábavnou funkci média plní tím, že přinášejí hudbu, umění, sportovní přenosy, ale i fenomén dnešní doby – televizní seriály. Komerční funkce zajišťuje médiím finance na vysílání a zaručuje zisk. Realizuje se především reklamou, ale také teleshoppingem a sponzoringem. K dalším funkcím médií patří také výchova publika, jeho vzdělávání, ale i politické či sociální působení. Někdy dochází k prolínání jednotlivých funkcí. Propojením funkce zábavné a komerční vzniká tzv. infotainment. Mediální slovník definuje tento výraz jako „spojení a propojení informací a zábavy. Většinou má za cíl vybudit emoce: úžas, překvapení, zhrození se, potěšení, nadšení, rozněžnění se nad zvířátky“. Infotainment je využíván zejména bulvárními médii a jeho nástup v českých televizích je spojen se zahájením komerčního vysílání.

Přínos médií je značný, nesou však s sebou i velká rizika. Moderní média poskytuje informace a zábavu širokým vrstvám obyvatelstva. Přispívají k homogenizaci společnosti na regionální, národní, mezinárodní a globální úrovni. Nedocenitelná je role médií při katastrofách – mohou okamžitě rozšířit závažné poplachové informace. K rizikům médií patří přehlcenost informacemi, stále větší barbarizace a vulgarizace kultury, šíření poplašných zpráv a samozřejmě manipulace s informacemi a rizika politická. Tématem k diskuzi je zodpovědnost médií a novinářská etika. Sociolog Max Weber odlišil dva typy zodpovědnosti. Etika důsledku hodnotí čin, jak je zamýšlen, etika smýšlení podle toho, jak dopadl, bere v úvahu i předvídatelné důsledky činů a rozhodnutí. I pravdivá zpráva může mít totiž negativní důsledek. Ideálem je přivést média z uplatňované etiky smýšlení k etice důsledku.

Média umějí využívat řadu metod k cílenému ovlivňování veřejného mínění. K častým metodám manipulace patří záměrný výběr zpráv a jejich zkracování, směšování zpráv a hodnotících komentářů či přehánění (kladná zpráva vyzní kladněji, negativní záporněji). Neuvěřitelná je síla střihu (ze souvětí je ponechána jen jeho část), manipulace s obrazem (zpřeházením pořadí obrazů může dojít k záměně příčiny a následku). Dalšími manipulativními postupy je zkreslující slovní doprovod či podbarvení obrazu sugestivní hudbou. Samostatnou kapitolou jsou tzv. Goebbelsovské metody, kdy je skutečnost prezentována v takovém kontextu, aby získala politický význam.

Ve vztahu k politice je přitom žádoucí, aby by média zobrazovala objektivně a vyváženě politickou realitu a učila lidi politické realitě rozumět.

VLIV MÉDIÍ NA DĚTI A MLÁDEŽ

Děti a mládež jsou bezesporu důležitou skupinou, na kterou média působí. Pokud jde o reklamu, jsou děti a teenageři speciální cílovou skupinou, protože představují spotřebitele hraček, cukrovinek, oblečení, hudby, sportovních potřeb, elektroniky aj. Jsou velmi vnímaví, snáze ovlivnitelní, snadno se učí a mají schopnost vše napodobovat. Rizikový faktorem je nezralost jejich psychiky, která není připravená na mnohé jevy, které média předkládají. Je pravděpodobné, že některé vzorce chování, vtištěné do podvědomí v dětském věku, se přenesou do chování v dospělosti.

Děti a mládež jsou významnou skupinou diváků televize, kterou v posledních letech předehnal internet. Pokud jde o rozhlasové vysílání, větší nebezpečí může skýtat mluvené slovo, které lze zneužít k ovlivňování, politické či náboženské manipulaci.

Televize je fenomén, její sledování zabírá významný díl volného času dětí. V polovině 90. let výzkumy v různých zemích ukázaly, že děti rozličných věkových skupin tráví u televize denně v průměru až 4–5 hodin a tím dosahují maxima v rámci celé populace. Postupem let však zájem dětí a zejména mládeže o sledování televize klesl a soustředil se na počítač, hlavně internet a počítačové hry. Ve srovnání s pasivním diváctvím u televize, jde u práce s počítačem o větší aktivitu. Podle výsledků průzkumu agentury Childwise research agency, publikovaných v roce 2009, je již průměrný čas trávený dětmi ve Velké Británii u počítače delší než čas věnovaný sledování televize. Za pozitivní lze považovat jedině to, že počítač jako médium interaktivní může při vhodném využívání přinášet větší prospěch než televize. Televize i počítač znamenají pro děti a mládež rizika zdravotní (nedostatek pohybu, špatné držení těla, namáhání očí) a současně rizika psychologická a výchovná. Občanské sdružení Bílý kruh bezpečí uvádí, že děti nemají zájem o čtení, méně hovoří, hůře se vyjadřují a je narušena i schopnost navazovat sociální vztahy. Značně znepokojivý je celosvětový trend, že místem, kde mládež začíná pátrat po informacích, již není Google, ale Youtube, což signalizuje snahu vyhnout se nutnosti informace číst, ale získat je raději v podobě videí.

SLEDOVÁNÍ NÁSILÍ MÁ PŘÍMÉ DŮSLEDKY NA CHOVÁNÍ

Za dva nejrizikovější faktory v působení na děti a mládež jsou považovány násilí a sex. Jde o výskyt násilných a brutálních scén, zobrazování reálného násilí ve zpravodajství, ale i násilí ve videohrách, erotiku a pornografii. Výsledky řady vědeckých prací a názory psychologů a psychiatrů ukazují na to, že sledování násilí v médiích má na psychiku a chování dětí a mládeže negativní účinky. Byla prokázána souvislost – čím více násilností děti v médiích vidí, tím násilněji se chovají a je vyšší pravděpodobnost násilných sklonů v dospělosti. Závažným aspektem je také ztráta citlivosti k následkům násilí. Většina české společnosti je přesvědčena, že násilí může ohrozit zdravý vývoj dětí a mládeže, proto jsou prosazovány snahy omezit jeho vliv, a to jednak regulačními opatřeními a také mediální výchovou. V ČR je regulačním orgánem Rada pro televizní a rozhlasové vysílání. Účinnost regulačních opatření je však omezená. Dalším rizikem je vznik závislosti na internetu nebo počítačových hrách. Jsou jí ohrožena asi 3 % uživatelů internetu. Pro skupinu dětí a mládeže, která ještě nemá pevně zakotvené životní postoje a morální hodnoty, představuje značné riziko také návodnost zobrazovaného násilí, pornografie a sebevražd. Mnoho dětských pachatelů se přiznalo, že je k jejich činu inspirovalo to, co viděli ve filmu, na internetu či ve zprávách.

POMŮŽE MEDIÁLNÍ VÝCHOVA?

Mediální výchova je nauka o tom, jak správně rozumět mediálním obsahům, jak média správně používat ke vzdělávání a rozvoji sebe sama. Mediální výchova si klade za cíl seznámit děti s médii a naučit je o nich přemýšlet. Přestože jako vyučovací téma již byla zařazena do školních vzdělávacích programů pro základní a střední vzdělávání, hlavní zodpovědnost za výchovu dětí, tedy i za výchovu mediální, mají rodiče. Televize a dnes už i počítač patří k současnému životnímu stylu, bylo by tedy nerozumným extrémem od nich děti zcela izolovat, mimo jiné i proto, že plní také významnou funkci informační a vzdělávací. Rodiče by měli především vybírat pořady, které jsou pro děti vhodné, sledovat je s nimi, pomáhat jim, aby je správně chápaly, a vést je k tomu, aby si samy uměly podle žádoucích kritérií pořady vybírat.

Rodiče by také měli dbát na to, aby děti netrávily před obrazovkami nepřiměřeně dlouhý čas a aby je televize a počítač zcela neodváděly od četby knih, sportu a přímé mezilidské komunikace. Organizace Bílý kruh bezpečí radí: „Povzbuzujte své děti, aby mluvily a naslouchejte jim. Rozhovory a společné zážitky jsou tím nejcennějším, co svým dětem můžete dát. Televize ani video vás nenahradí. Vychovávejte své děti tak, aby sledovaly to, co jim prospívá, naučily se samy správně vybírat ze záplavy filmů a programů a byly schopny kritického odstupu…“ To ostatně platí i pro dospělé.

Autorka článku pracuje v oddělení komunikace ČSSZ.